Pomoc! Můj přítel mě nechce vzít, jeho máma mu přitakává a já čekám dítě

„To nemyslíš vážně, Tomáši! Já čekám tvoje dítě a ty mi řekneš, že se ženit nechceš?“ vyhrkla jsem, zatímco jsem stála v jeho dětském pokoji, kde na stěnách ještě visely plakáty hokejistů. Moje ruce se třásly a v hlavě mi hučelo. Tomáš seděl na posteli, ruce složené v klíně, a díval se do země.

„Lucko, já prostě nejsem připravený. Je mi dvacet čtyři, mám před sebou ještě školu… Nemůžeme to nějak vyřešit jinak?“ odpověděl tiše, skoro až provinile. V tu chvíli vešla do pokoje jeho máma, paní Novotná, s výrazem, který říkal všechno: „Já ti to říkala.“

„Lucie, chápeš přece, že Tomáš má ještě život před sebou. Svatba není řešení na všechno,“ řekla a posadila se vedle něj. Cítila jsem, jak mi stoupá krev do hlavy. Vždycky jsem věděla, že mě nemá ráda, ale tohle bylo moc.

„A co mám jako dělat? Mám být svobodná matka? To je pro vás lepší?“ vyjela jsem na ni. V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vstoupil pan Novotný. Jeho pohled byl tvrdý a přímý.

„Tomáši, takhle se k Lucii chovat nebudeš. Jestli jsi dost starý na to, abys měl dítě, měl bys být dost starý i na to vzít si za něj odpovědnost,“ řekl rázně. Tomáš jen sklopil oči.

Vyběhla jsem z pokoje ven na chodbu a opřela se o zeď. Slzy mi tekly po tváři a v hlavě mi vířily myšlenky. Jak jsem se sem dostala? Vždyť jsme s Tomášem plánovali společnou budoucnost! Jenže teď, když šlo do tuhého, otočil se ke mně zády.

Doma jsem seděla u stolu a zírala do hrnku s čajem. Máma si ke mně přisedla a pohladila mě po ruce. „Lucko, musíš myslet hlavně na sebe a na miminko. Jestli tě Tomáš nechce podpořit, zvládneme to spolu.“

Ale já nechtěla být ta opuštěná holka z paneláku v Modřanech, která vychovává dítě sama. Chtěla jsem rodinu. Chtěla jsem být šťastná.

Další den jsem šla za Tomášem do práce. Pracoval v autoservisu u svého strýce. Když mě uviděl, ztuhl.

„Musíme si promluvit,“ řekla jsem pevně.

„Lucko, prosím tě… Nechci to řešit tady,“ šeptl nervózně.

„Tak kde? Kdy? Já už nemůžu čekat! Každý den je to horší. Tvoje máma mě nesnáší a ty… ty mě necháváš v tom samotnou!“

Tomáš mlčel. Pak jen pokrčil rameny: „Já prostě nevím.“

V tu chvíli přišel jeho táta. „Tomáši! Jestli to nevyřešíš jako chlap, tak si mě nepřej.“

Cítila jsem směs vděčnosti i ponížení – proč mě musí bránit jeho otec? Proč to neudělá on sám?

Dny plynuly a já byla čím dál zoufalejší. Máma mi domluvila schůzku s psycholožkou v poliklinice na Budějovické. Seděla jsem tam v čekárně mezi maminkami s kočárky a připadala si jako cizinec ve vlastním životě.

„Lucie, musíte si ujasnit, co chcete vy sama,“ řekla mi psycholožka klidně. „Neřešte teď Tomáše ani jeho rodinu. Co chcete vy?“

Nevěděla jsem to. Chtěla jsem všechno – lásku, rodinu, jistotu… Ale místo toho jsem měla jen strach.

Jednoho večera mi zavolal pan Novotný: „Lucko, přijďte k nám zítra na večeři. Musíme si všichni promluvit.“

Celou noc jsem nespala. Druhý den jsem přišla do jejich bytu s bušícím srdcem. U stolu seděli všichni – Tomáš, jeho rodiče i jeho mladší sestra Jana.

Pan Novotný začal: „Tomáši, rozhodni se. Buď přijmeš odpovědnost, nebo Lucii necháš jít svou cestou.“

Tomáš mlčel dlouho. Pak řekl: „Já… já to nedokážu. Nechci svatbu. Ne teď.“

Jeho máma ho pohladila po ruce: „To je dobře, Tomek. Musíš myslet na sebe.“

Podívala jsem se na pana Novotného – měl v očích slzy.

Zvedla jsem se od stolu: „Děkuju za upřímnost.“

Doma jsem brečela do polštáře celou noc. Máma mě objala: „Lucko, zvládneš to. Já ti pomůžu.“

Za pár týdnů mi přišla zpráva od Tomáše: „Promiň mi to všechno.“

Odpověděla jsem jen: „Odpouštím ti. Ale už je pozdě.“

Teď sedím u okna s rukou na břiše a cítím první pohyby miminka. Pořád mě bolí srdce, ale vím, že musím být silná.

Přemýšlím: Proč je pro některé lidi tak těžké přijmout odpovědnost? A proč matky někdy raději chrání své syny než pravdu? Co byste dělali vy na mém místě?