Měla by to vědět? Příběh jedné matky, která stojí před nejtěžším rozhodnutím svého života

„Mami, já už to nevydržím!“ Lucčin hlas se mi zaryl do srdce jako nůž. Seděla na posteli v dětském pokoji, kde ještě před měsícem spával její syn Matýsek, a tiskla si polštář k břichu. Její oči byly opuchlé od pláče a já jsem poprvé v životě nevěděla, co říct své vlastní dceři.

Všechno začalo tak nenápadně. Lucie se před třemi lety vdala za Petra, slušného kluka z vedlejší vesnice. Všichni jsme si mysleli, že je to ideální pár. Po svatbě se přestěhovali do paneláku v Brně, narodila se jim Matýsek a život plynul dál. Jenže pak přišla pandemie, Petr přišel o práci a začal být čím dál víc nervózní. Lucie mi volala častěji, že je doma dusno, že Petr křičí kvůli maličkostem a že má strach.

Jednoho večera mi zavolala v slzách: „Mami, já už to doma nezvládám. Můžu přijet?“ Samozřejmě jsem souhlasila. Přijela ještě tu noc s Matýskem a dvěma taškami věcí. Petr prý zuřil, když zjistil, že odešla, ale nevolal jí ani jednou.

První týdny u nás byly zvláštní. Lucie byla tichá, Matýsek se pořád ptal, kdy půjdou domů. Já i můj muž Karel jsme se snažili být oporou, ale bylo vidět, že Lucie něco trápí víc než jen hádky s Petrem. Jednoho rána přišla do kuchyně bledá jako stěna a podala mi těhotenský test. Dvě čárky. „Mami, co mám dělat?“

A tady začíná můj příběh. Sedím v kuchyni, koukám na hrnek s kávou a přemýšlím, jestli by měla Lucie Petrovi říct pravdu. Vždyť je to jeho dítě! Ale co když se vrátí jen kvůli tomu? Co když jí zase ublíží? Co když ji donutí vrátit se do toho dusivého bytu?

Lucie je teď jako stín sama sebe. „Mami, bojím se mu to říct. On bude chtít, abych se vrátila. Ale já už nemůžu…“ šeptá večer, když Matýsek spí. Karel je naštvaný: „To dítě je i jeho! Má právo to vědět.“ Ale já vím, že Karel nikdy nezažil ten strach, který Lucie cítí.

Jednou večer jsem slyšela Lucii telefonovat s kamarádkou Janou:

„Já nevím, co mám dělat… On byl poslední měsíce hrozný… Já už nechci žít ve strachu… Ale je to jeho dítě…“

Jana jí radila: „Musíš mu to říct. Jinak si to budeš celý život vyčítat.“

Ale co když je pravda někde jinde? Co když je někdy lepší chránit sebe a dítě než dodržet pravidla?

Začala jsem si všímat, jak se Lucie mění. Přestala jíst, nespí. Matýsek je zmatený a ptá se: „Kdy přijde táta?“ A já nevím, co odpovědět.

Jednoho dne přijel Petr k nám domů. Stál ve dveřích s kyticí růží a tvářil se zkroušeně. „Lucie, pojď domů. Omlouvám se za všechno.“

Lucie stála za mnou a třásla se jako osika.

„Petře… já… jsem těhotná.“

Petr ztuhl. „To myslíš vážně?“

„Ano.“

Chvíli bylo ticho. Pak Petr řekl: „Tak pojď domů. Kvůli dětem musíme být spolu.“

Lucie zavrtěla hlavou: „Já už nemůžu.“

Petr začal křičet: „To dítě je moje! Nemáš právo mi ho vzít!“

Karel ho vyhodil z domu.

Od té doby je u nás ticho jako v hrobě. Lucie chodí na kontroly sama, Petr jí píše výhružné SMSky a já nevím, jestli jsme udělali správně.

Někdy večer sedím u postýlky Matýska a přemýšlím: Měla jsem Lucii přesvědčit, aby Petrovi řekla hned? Nebo jsme měli mlčet? Je správné chránit dceru před otcem jejího dítěte? Nebo jsme tím Petrovi vzali právo být otcem?

A tak tu sedím a ptám se vás: Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší říct pravdu za každou cenu – nebo chránit své dítě před bolestí?