„Jedno vnouče mi stačí!“: Příběh o tchyni, která rozhoduje za druhé

„Jedno vnouče mi stačí!“ pronesla paní Novotná ledovým hlasem přes stůl, když jsem jí s rozechvělým úsměvem oznámila, že čekáme s Petrem druhé dítě. Její pohled byl tvrdý jako sklo a já měla pocit, že se mi pod nohama propadá zem. V tu chvíli jsem pochopila, že naše vztahy už nikdy nebudou stejné.

Petr seděl vedle mě a nervózně si mnul ruce. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi mnou a svou matkou. Jeho první manželství skončilo špatně, jeho bývalá žena si odnesla nejen jejich syna Filipa, ale i většinu jeho věcí. Petr se tehdy vrátil k matce jen s jedním kufrem a dlouho se z toho vzpamatovával. Když jsme se poznali, byl opatrný, ale já věřila, že spolu zvládneme všechno.

Jenže paní Novotná měla jiný názor. Od začátku mi dávala najevo, že pro jejího syna nejsem dost dobrá. „Víš, Lucie, Petr už má jedno dítě. To by ti mělo stačit,“ řekla mi jednou při vaření svíčkové. „Druhé dítě? To je zbytečné. Dneska je všechno drahé a Filip potřebuje tátu.“

Snažila jsem se jí vysvětlit, že i naše dcera Anička má právo na sourozence. Že láska se nedělí, ale násobí. Ale ona jen mávla rukou a začala mluvit o tom, jak bylo za socialismu všechno jednodušší a jak si lidé vážili toho, co mají.

Když jsem otěhotněla podruhé, bála jsem se jí to říct. Petr mě přesvědčoval, že tentokrát to zvládneme sami. Už jsme měli svůj byt na Jižním Městě a snažili jsme se být nezávislí. Ale paní Novotná si vždycky našla cestu do našeho života – ať už nečekanou návštěvou s bábovkou, nebo telefonátem ve tři ráno, když slyšela v rádiu o nějaké nehodě.

Ten den, kdy jsem jí oznámila těhotenství, byl pro mě zlomový. „Jedno vnouče mi stačí!“ zopakovala tvrdohlavě a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. Petr mlčel. Chtěla jsem ho poprosit o podporu, ale on jen sklopil hlavu.

Cestou domů jsme mlčeli. V tramvaji číslo 11 jsem sledovala šedé domy za oknem a přemýšlela, jestli mám právo chtít víc – víc lásky, víc pochopení, víc rodiny. Když jsme dorazili domů, Anička už spala a já si sedla do kuchyně s hrnkem čaje.

„Lucie,“ začal Petr tiše, „máma to nemyslela zle. Jen má strach.“

„Strach? Nebo chce mít všechno pod kontrolou?“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla. „Proč nikdy nestojíš za mnou? Proč je pro tebe důležitější její názor než naše rodina?“

Petr jen pokrčil rameny a odešel do ložnice. Zůstala jsem sama se svými myšlenkami a pocitem viny. Možná jsem opravdu moc náročná. Možná bych měla být vděčná za to, co mám.

Jenže další týdny byly ještě horší. Paní Novotná začala volat každý den. „A co Filip? Myslíš na něj? Víš vůbec, jak mu chybí táta?“ vyčítala mi do telefonu. „A co když to druhé dítě bude taky holka? To budeš chtít třetí?“

Začala jsem se uzavírat do sebe. Petr byl pořád v práci nebo u Filipa a já měla pocit, že na všechno zůstávám sama. Anička byla hodná holčička, ale i ona cítila napětí doma. Jednou večer se mě zeptala: „Mami, proč jsi smutná?“

Objala jsem ji a rozplakala se. „To nic, zlatíčko. Jen mám strach.“

Jednoho dne jsem to už nevydržela a zavolala své mamince do Plzně. Vždycky byla oporou, i když jsme se neviděly tak často. „Lucko,“ řekla mi pevně do telefonu, „musíš si stát za svým. Tvoje rodina je teď Petr a děti. Tchyně nemá právo rozhodovat o vašem životě.“

Dodala mi odvahu. Když paní Novotná přišla příště na návštěvu s bábovkou a začala opět lamentovat nad tím, jak je dnešní svět špatný a jak bychom měli myslet hlavně na Filipa, postavila jsem se jí.

„Paní Novotná,“ řekla jsem klidně, ale pevně, „vážím si toho, že máte o nás starost. Ale rozhodnutí o naší rodině jsou jen na mně a Petrovi. Chci, aby naše děti vyrůstaly spolu a měly šanci být šťastné.“

Ztuhla a chvíli mlčela. Pak si vzala kabelku a odešla beze slova.

Večer přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel.

„Měl bych být víc s tebou,“ řekl nakonec tiše. „Nechci tě ztratit.“

Objali jsme se a já věděla, že to nebude jednoduché. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila naději.

Dnes už máme dvě děti – Aničku a malého Tomáška. Paní Novotná k nám chodí méně často a stále je mezi námi napětí, ale už vím, že mám právo bojovat za své štěstí.

Někdy si večer sednu k oknu s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč je tak těžké najít v rodině pochopení? A kolik odvahy vlastně člověk potřebuje k tomu říct: „Tohle je můj život“?