Nevítaná návštěva: Tchyně za dveřmi mého domova

„Tohle je můj dům! Nemáš právo sem chodit bez pozvání!“ vykřikla jsem, když jsem otevřela dveře a spatřila paní Novotnou, moji tchyni, jak už zase stojí na prahu s taškou plnou jídla a nevyžádaných rad. Její oči se zúžily a koutky úst se jí stáhly do úšklebku. „Jsem matka tvého muže, mám právo vědět, co se u vás děje,“ odsekla a už si to šinula do kuchyně, jako by jí patřila.

Petr stál v obýváku a tvářil se provinile. „Mami, prosím tě…“ začal, ale ona ho přerušila: „Petře, ty jsi vždycky potřeboval dohlédnout. A ta tvoje žena…“ Hodila po mně pohled plný pohrdání. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi vaří krev v žilách. Proč mi nikdy nenaslouchá? Proč Petr nikdy neřekne jasné NE?

Náš dům v malém městě u Plzně byl pro mě útočištěm. Pracovala jsem jako učitelka v mateřské škole a po celém dni mezi dětmi jsem toužila po klidu. Jenže od svatby před třemi lety se klid stal vzácností. Paní Novotná měla klíče od našeho domu – prý „pro případ nouze“. Jenže nouze podle ní znamenala i to, že nám přijde zkontrolovat ledničku nebo převěsit záclony.

Jednou jsem přišla domů dřív a našla ji, jak přerovnává naše šuplíky. „Tohle je nepořádek,“ poznamenala suše. „Moje domácnost byla vždycky vzorem.“ Zhluboka jsem se nadechla: „Paní Novotná, prosím vás, nechte to být. Já si to udělám po svém.“ Odpověděla mi jen tichým posměchem.

Začala jsem být nervózní pokaždé, když zazvonil zvonek. Petr byl mezi dvěma mlýnskými kameny – miloval mě, ale matce nedokázal odporovat. „Je to jen na chvíli,“ říkal mi večer v posteli. „Ona to myslí dobře.“

Ale já věděla své. Každý její vstup do našeho domu byl jako vpád do mého soukromí. Jednou dokonce přišla bez ohlášení, když jsem měla volno a chtěla si užít den sama se sebou. Seděla jsem v županu u televize a najednou slyším klíč v zámku. „To snad není možné!“ vyhrkla jsem a běžela ke dveřím.

„Co tu děláte?“ zeptala jsem se ostře.

„Přišla jsem ti pomoct s úklidem,“ odpověděla ledabyle.

„Já žádnou pomoc nepotřebuju!“

„To vidím,“ odvětila a rozhlédla se po obýváku.

Ten den jsem poprvé zvýšila hlas tak, že i Petr ztichl. „Chci svůj klid! Chci svůj domov bez vašich zásahů!“

Paní Novotná uraženě odešla a Petr mi vyčetl, že jsem byla moc tvrdá. „Je to moje máma,“ řekl tiše. „A já jsem tvoje žena!“ odpověděla jsem mu se slzami v očích.

Začali jsme se hádat častěji. Petr byl rozpolcený – nechtěl ztratit matku ani mě. Já jsem ale cítila, že pokud něco neudělám, ztratím sama sebe.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni s hrnkem čaje a přemýšlela, co dál. Moje kamarádka Jana mi radila: „Musíš si stát za svým! Tohle není normální.“ Ale co když tím Petra ztratím? Co když ho postavím před volbu mezi mnou a jeho matkou?

Situace vyvrcholila na Vánoce. Paní Novotná přišla bez pozvání s vlastním bramborovým salátem a začala kritizovat můj stromeček: „U nás doma jsme měli vždycky ozdoby sladěné.“ Snažila jsem se to přejít, ale když začala před Petrem rozebírat moje kuchařské schopnosti, praskly mi nervy.

„Dost! Tohle je můj domov a moje rodina! Pokud sem chcete chodit, musíte respektovat moje pravidla!“

Nastalo ticho. Petr vypadal zdrceně, paní Novotná uraženě vstala a odešla.

Dny po Vánocích byly napjaté. Petr se mnou skoro nemluvil. Já brečela v koupelně a ptala se sama sebe: Je tohle cena za manželství? Musím si vybrat mezi sebou a jeho rodinou?

Jednoho večera přišel Petr domů později než obvykle. Sedl si ke mně na gauč a dlouho mlčel.

„Mami volala,“ řekl nakonec. „Řekla mi, že už k nám nebude chodit bez pozvání.“

Cítila jsem úlevu i smutek zároveň. Vyhrála jsem? Nebo jsme všichni prohráli?

Od té doby máme doma víc klidu. Ale vztah s paní Novotnou zůstal chladný. Někdy si říkám: Udělala jsem správně? Nebo jsem měla být tolerantnější? Jak byste to řešili vy? Je možné najít rovnováhu mezi ochranou vlastního prostoru a rodinnými vztahy?