Místo aby se postaral o naše dítě, obrátil se na svou matku: Příběh o zklamání a hledání vlastní hodnoty

„Kláro, ty to prostě nezvládáš! Podívej se na sebe, jak vypadáš. A malý pořád brečí. Mamka to s dětmi umí líp než ty.“

Ta slova mi rezonovala v hlavě ještě dlouho poté, co za Martinem zaklaply dveře. Seděla jsem na pohovce v našem malém bytě v Brně, v náručí jsem držela našeho tříměsíčního syna Filipa a snažila se nebrečet. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet, jako by chtěly podtrhnout mou bezmoc.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu ta žena, která bude prosit o pomoc. Vždycky jsem byla silná, samostatná – aspoň jsem si to myslela. Ale od chvíle, kdy jsem porodila Filipa, se všechno změnilo. Martin byl ze začátku nadšený, chlubil se synem kolegům v práci, ale doma… Doma byl čím dál víc nepřítomný. Když jsem ho poprosila, aby mi pomohl s koupáním nebo přebalováním, jen mávl rukou: „To zvládneš sama, Kláro. Jsi přece máma.“

Jenže já to nezvládala. Byla jsem vyčerpaná, nevyspalá a měla jsem pocit, že se mi všechno bortí pod rukama. Filip měl koliky, celé noci jsme nespali. Když už jsem byla na pokraji sil a poprosila Martina, aby aspoň jednou vstal k malému on, odsekl: „Zítra musím do práce. Zavolám mamku, ta ti ukáže, jak se to dělá.“

A tak přišla jeho matka – paní Věra. Všude uklízela, reorganizovala mi kuchyň a neustále komentovala moje mateřské schopnosti: „Kláro, takhle ho nekrm! To jsi nikdy neviděla dítě? Já měla tři a všichni byli spokojení.“

Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domě. Martin byl spokojený – nemusel nic řešit. Když přišel z práce, sedl si k televizi nebo šel s kamarády na pivo. Já zůstávala doma s Filipem a jeho matkou.

Jednou večer jsem zavolala své nejlepší kamarádce Janě. Doufala jsem v pochopení a podporu. Místo toho mi řekla: „Víš, Kláro, možná bys měla být víc v pohodě. Martin je přece chlap – oni to s dětmi neumí. A tvoje tchyně ti chce jen pomoct.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se naplno. Byla jsem opravdu tak neschopná? Proč všichni kolem mě tvrdí, že je to moje vina?

Dny plynuly a já se propadala do čím dál většího smutku. Filip byl jediný důvod, proč jsem ráno vstala z postele. Jednou v noci, když zase plakal a já ho kolébala u okna, zahlédla jsem v odrazu skla svůj obličej – unavený, uplakaný, cizí.

Začala jsem si psát deník. Psala jsem o tom, jak moc mě bolí Martinova lhostejnost i to, jak mě jeho matka ponižuje. Psala jsem o tom, jak moc bych chtěla být dobrou mámou – ale nevím jak.

Jednoho dne přišla paní Věra bez ohlášení a začala mi vyhazovat věci z lednice: „Tohle je prošlé! Takhle chceš živit rodinu?“ Už jsem to nevydržela a vybuchla: „Paní Věro, tohle je můj domov! Prosím vás, nechte mě být!“

Martin přišel domů právě ve chvíli, kdy jsme na sebe křičely přes kuchyňský stůl. „Co se tu děje?“ zeptal se otráveně.

„Tvoje matka mi tu pořád říká, že nic neumím! Já už to nezvládám!“ rozplakala jsem se.

Martin jen pokrčil rameny: „Tak si to vyřešte samy. Já jdu ven.“

V tu chvíli jsem pochopila, že od něj žádnou podporu čekat nemůžu.

Začala jsem chodit s Filipem ven – do parku, na hřiště. Tam jsem potkala jiné maminky. Jedna z nich, Petra, si ke mně přisedla na lavičku: „Vypadáš unaveně… Chceš si popovídat?“

A tak jsme si povídaly. O dětech, o manželech, o tom, jak těžké je být mámou v dnešní době. Petra mi řekla: „Víš co? Není tvoje chyba, že ti nikdo nepomáhá. Každý má právo na podporu.“

Začala jsem chodit na podpůrnou skupinu pro maminky na mateřské dovolené. Tam jsem poprvé slyšela slova uznání: „Jsi dobrá máma.“

Pomalu jsem začala věřit sama sobě. Přestala jsem poslouchat rady paní Věry i výčitky Martina. Když mi jednou řekl: „Zase jsi nic neuvařila?“ odpověděla jsem klidně: „Dneska jsme byli celý den venku. Jestli máš hlad, můžeš si něco udělat.“

Martin byl překvapený – nebyl zvyklý na odpor. Začal být podrážděný a častěji odcházel z domu.

Jednoho dne přišel domů opilý a začal mi vyčítat: „Kvůli tobě je doma bordel! Kdybys byla lepší máma…“

V tu chvíli jsem vzala Filipa do náručí a odešla k rodičům.

Moje maminka mě objala: „Klárko, proč jsi mi nic neřekla? Nemusíš být na všechno sama.“

Poprvé po dlouhé době jsem cítila úlevu.

Začala jsem uvažovat o rozvodu. Ne kvůli sobě – ale kvůli Filipovi. Nechci, aby vyrůstal v domě plném výčitek a ponižování.

Dnes už vím, že nejsem špatná máma. Jsem jen člověk – unavený a někdy zoufalý, ale milující.

Ptám se vás: Proč je v naší společnosti pořád normální očekávat od žen dokonalost a od mužů jen minimum? Proč je tak těžké říct si o pomoc? Co byste udělali vy na mém místě?