Když se role vymění: Otcova zpověď o mateřské dovolené

„Už to prostě nevydržím!“ křičela Jana, když jsem se vrátil z práce a našel ji sedět na podlaze v kuchyni, s hlavou v dlaních a naší malou Aničkou, která zoufale plakala v postýlce. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi rozpadá svět. Jana byla vždycky silná, veselá a plná energie. Ale od porodu jako by ji někdo vyměnil. Každý den byl stejný: krmení, přebalování, uspávání, nekonečné hodiny ticha a samoty. A já? Já jsem to nechápal.

„Proč si prostě neodpočineš, když malá spí?“ ptal jsem se jí naivně, aniž bych tušil, jak moc ji tím zraňuji. „To si myslíš, že je to tak jednoduché?“ vyjela na mě. „Já už ani nevím, kdo jsem! Jenom matka…“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho potom. V práci jsem byl unavený, doma podrážděný. Cítil jsem se bezmocný. A tak jsem přišel s nápadem: „Co kdybychom si na chvíli vyměnili role? Ty půjdeš zpátky do práce a já zůstanu doma s Aničkou.“

Jana na mě koukala, jako bych se zbláznil. „Ty? Vydržíš to sotva týden,“ řekla posměšně. Ale nakonec souhlasila. Potřebovala změnu stejně zoufale jako já.

První den byl zvláštní. Jana odešla do práce s nervózním úsměvem a já zůstal doma s Aničkou. „To zvládnu,“ říkal jsem si. Dopoledne jsme si hráli, šli na procházku do parku podél Vltavy, kde jsem potkal jiné maminky. Připadal jsem si mezi nimi jako vetřelec. Když jsem se pokusil zapojit do hovoru o dětských příkrmech, jen se na mě usmály a pokračovaly dál mezi sebou.

Doma začalo peklo. Anička nechtěla spát, brečela celé odpoledne a já nevěděl proč. Zkoušel jsem všechno: nosit ji, houpat, zpívat jí písničky, které mi zpívala máma. Nic nepomáhalo. Když se Jana večer vrátila domů, našla mě sedět na gauči s kruhy pod očima a Aničkou v náručí.

„Tak co? Jaký byl den?“ zeptala se tiše.

„Nevím… asi to není tak jednoduché,“ přiznal jsem poprvé v životě.

Další dny byly ještě horší. Kamarádi mi psali, proč nejdu na pivo. Máma mi volala, jestli nepotřebuju pomoct. Sousedka mi jednou řekla: „To je hezké, že pomáháte manželce.“ Pomáhám? Já přece nejsem chůva! Jsem otec!

Začal jsem chápat Janu. To ticho doma mě dusilo. Chyběla mi práce, kolegové, obyčejné povídání u kafe. Každý den byl stejný – a přitom nikdy nevím, co mě čeká. Stačí jeden špatný den a všechno se sesype.

Jednou večer jsme se s Janou pohádali kvůli úplné hlouposti – neumyl jsem lahvičku od mléka. „Ty si myslíš, že mám čas na všechno?“ vybuchl jsem.

Jana se rozplakala: „Teď už víš, jaké to je!“

Seděli jsme proti sobě u kuchyňského stolu a mlčeli. Poprvé za dlouhou dobu jsme byli upřímní – oba jsme byli vyčerpaní, ztracení ve svých rolích a očekáváních okolí.

Začal jsem chodit s Aničkou do mateřského centra na Smíchově. Tam jsem poznal další tatínky na rodičovské – Petra, který přišel o práci a zůstal doma s dvojčaty; Honzu, jehož žena je lékařka a on zvládá domácnost i dvě děti; a taky Radka, který si připadá stejně osaměle jako já.

Sdíleli jsme svoje příběhy – o tom, jak nás okolí soudí („Chlap má vydělávat!“), jak nám chybí uznání i obyčejné lidské slovo. Zjistil jsem, že nejsem sám.

Jana mezitím v práci zářila – kolegové ji vítali zpátky s otevřenou náručí. Ale doma byla pořád unavená a podrážděná. Začali jsme chodit na párovou terapii k paní doktorce Novotné na Vinohradech. Tam jsme si poprvé řekli nahlas všechno – o strachu ze selhání, o pocitu méněcennosti i o tom, jak nás stereotyp ničí.

Jednou večer jsme seděli spolu na balkoně s hrnkem čaje v ruce a dívali se na světla Prahy.

„Myslíš, že to zvládneme?“ zeptala se Jana tiše.

Chytil jsem ji za ruku: „Nevím… Ale aspoň teď víme, jaké to je být tím druhým.“

Dnes je to půl roku od chvíle, kdy jsme si role vyměnili. Není to lehčí – ale už se nebojíme mluvit o tom, co nás trápí. Někdy mám pocit, že visím jen na vlásku… ale možná právě to nás drží pohromadě.

Přemýšlím: Kolik dalších rodin kolem nás prožívá totéž – jen o tom nemluví? Proč je pořád tak těžké přiznat si slabost a požádat o pomoc? Co byste udělali vy na mém místě?