Pod matčiným mikroskopem: Když už nemůžeš dýchat

„Kde jsi byla? Proč jsi neodpověděla na zprávu? Víš vůbec, kolik je hodin?“ Matčin hlas mě zasáhl hned, jak jsem otevřela dveře našeho bytu na sídlišti v Modřanech. Bylo mi dvacet tři, ale v tu chvíli jsem se cítila jako malá holka, která přišla pozdě ze školního výletu.

„Byla jsem s Terezou na kafi. Říkala jsem ti to ráno,“ odpověděla jsem unaveně a snažila se vyhnout jejímu pohledu. Věděla jsem, že to nestačí. Nikdy to nestačilo.

„Tereza? Ta Tereza, co má bratra v podmínce? A její matka je rozvedená, že? Víš, že takové lidi nechci v tvém životě! Proč mi to děláš?“ Její hlas byl ostrý jako nůž. Věděla jsem, že teď přijde výslech – kde jsme byly, co jsme dělaly, kdo tam ještě byl, jestli jsme něco nepily.

Vždycky to tak bylo. Od dětství. Když jsem byla malá, matka mi vybírala kamarádky podle toho, jestli jejich rodiče chodí do práce a jestli mají čisté boty. Když jsem chtěla jít na tábor, musela nejdřív osobně poznat vedoucího a prohlédnout si chatky. Na střední škole mi četla deník a kontrolovala mobil. Nikdy jsem neměla žádné tajemství – všechno věděla dřív než já sama.

Otec odešel, když mi bylo deset. Prý už to s ní nevydržel. Tehdy jsem to nechápala, dneska už ano. Ale zůstala jsem s ní já – jediná dcera, jediný projekt jejího života.

„Mami, prosím tě, vždyť už nejsem dítě,“ snažila jsem se protestovat.

„A právě proto! Dospělí dělají chyby a já tě před nimi chráním! Nechci, abys dopadla jako já!“ Její oči byly plné slz i vzteku zároveň.

Ten večer jsem se zavřela v pokoji a poprvé v životě si dovolila přemýšlet o útěku. Ne o tom dětském útěku na hřiště nebo k babičce na vesnici – ale o skutečném odchodu. O svobodě. O životě bez jejího mikroskopu.

Začala jsem si psát seznam: najít si podnájem, najít druhou práci, zařídit si vlastní účet. Všechno to byly věci, které by většina mých vrstevníků dávno měla za sebou. Jenže já žila v pasti – ve zlaté kleci plné pravidel a zákazů.

Další dny byly jako na houpačce. Matka mi volala do práce každou hodinu pod záminkou, že potřebuje vědět, co chci k večeři. Když jsem přišla domů později než obvykle, čekala mě u dveří s výrazem detektiva.

Jednou večer jsem seděla s kamarádem Petrem v parku u Vltavy. Povídali jsme si o životě a já mu poprvé řekla nahlas: „Já už to doma nevydržím.“

Petr se na mě podíval soucitně: „Proč jí to prostě neřekneš? Že chceš žít svůj život?“

„Ona by to nepochopila. Myslí si, že když mě pustí, stane se něco hrozného. Jako by mě celý svět chtěl sežrat.“

Petr mlčel a pak jen řekl: „Ale ty už se dusíš.“

To slovo mi zůstalo v hlavě celou noc. Dusím se. Každý den víc a víc.

Rozhodla jsem se. Druhý den ráno jsem matce oznámila: „Mami, našla jsem si podnájem. Od příštího měsíce se stěhuju.“

Nejdřív bylo ticho. Pak přišel výbuch: „To nemyslíš vážně! Kam chceš jít? K těm tvým pochybným kamarádům? Víš vůbec, jak těžký je život? Copak ti nestačí domov? Já tě vychovala sama! Všechno jsem ti obětovala!“

Stála jsem tam a cítila se provinile i svobodně zároveň. Bylo mi jí líto – ale ještě víc mi bylo líto sebe.

Následující týdny byly peklo. Matka mi schovávala dopisy z práce, volala mým kamarádům a vyptávala se jich na mě. Jednou dokonce přišla za mnou do práce a udělala scénu před kolegy: „Vrať se domů! Tady tě nikdo nemá rád tak jako já!“

Když jsem se konečně odstěhovala do malého bytu na Žižkově, myslela jsem si, že mám vyhráno. Ale matka mi volala každý den – někdy i desetkrát za sebou. Psala mi dlouhé zprávy o tom, jak ji ničím a jak beze mě nemá smysl žít.

Jednou večer jsem seděla sama v novém bytě a dívala se z okna na světla Prahy. Cítila jsem úlevu i prázdnotu zároveň. Byla jsem svobodná – ale taky sama.

Začala jsem chodit k psycholožce. Ta mi řekla: „Vaše matka vás miluje po svém – ale její láska je jako klec.“

Po několika měsících jsme s matkou začaly opatrně komunikovat. Už mi nevolala tak často – možná pochopila, že mě ztratí úplně, když nepoleví.

Dnes je mi dvacet pět a pořád hledám rovnováhu mezi svobodou a rodinou. Matka už není tak přísná – ale pořád cítím její pohled za zády.

Někdy si říkám: Je možné opravdu uniknout z matčina mikroskopu? Nebo nás rodinné pouto vždycky nějak dožene?