Na hraně: Mezi láskou k rodině a vlastními hranicemi

„Kláro, už zase jsi u Věry? A co tvoje vlastní rodina? Myslíš někdy na nás?“ hlas mé maminky Jany zněl v telefonu ostřeji než obvykle. Stála jsem v kuchyni panelákového bytu na Jižním Městě, v ruce lžíci od polévky, kterou jsem právě vařila pro Petrovu mámu. Venku pršelo a já měla pocit, že mi kapky stékají i po duši.

„Mami, prosím tě, teď nemůžu. Věra má zase horečku a Petr je v práci. Musím tu být,“ snažila jsem se vysvětlit, ale věděla jsem, že to nestačí. Jana povzdechla: „A co tvůj syn? Myslíš, že je pro něj dobré být pořád u nemocné babičky?“

Zavěsila jsem a chvíli jen stála. Malý Tomáš si hrál v obýváku s autíčky a občas se na mě podíval těma svýma velkýma očima. Věra ležela v ložnici, její dech byl mělký a tvář bledá. Byla jsem rozpolcená – mezi povinností k Petrovi a jeho rodině a tlakem od vlastní mámy, která mi vyčítala, že zanedbávám své kořeny.

Petr přišel domů pozdě večer. „Jak jí je?“ zeptal se tiše, když jsme stáli u dveří ložnice. „Lepší to není. Volala jsem doktorce, ale prý máme vydržet do rána,“ odpověděla jsem unaveně. Petr mě objal, ale cítila jsem mezi námi napětí. Už několik týdnů jsme spolu skoro nemluvili o ničem jiném než o jeho mámě.

Další den ráno jsem vezla Tomáše do školky a Jana mi volala znovu. „Kláro, dneska máš přijet na oběd. Už jsi u nás nebyla měsíc! Tvoje sestra přijde taky.“ Srdce mi bušilo. „Mami, já nevím, jestli to stihnu…“ „Kláro! Ty už nejsi naše? Jenom Petrova?“ vyjela na mě.

V autě jsem brečela. Připadala jsem si jako zrádkyně – pro jednu rodinu i pro druhou. Večer jsem seděla u stolu s Petrem a mlčky jsme jedli chleba se sýrem. „Kláro, já vím, že je to těžký,“ začal opatrně. „Ale máma tě má ráda. A moje máma… bez tebe by to nezvládla.“

„A co já?“ vyhrkla jsem najednou. „Kdo myslí na mě? Já už nemůžu! Moje máma mi vyčítá, že na ni kašlu, tvoje máma potřebuje péči dvacet čtyři hodin denně… A Tomáš? Ten už skoro neví, jak vypadá normální den!“

Petr se zarazil. „Promiň… Já… Já nevím, co říct.“

Další týden byl jako zlý sen. Věra měla další záchvat a já volala sanitku. Petr byl v práci a já s Tomášem čekala na chodbě nemocnice, zatímco lékaři bojovali o její dech. Jana mi psala zprávy: „Kdy přijedeš? Potřebuju pomoct s nákupem.“ Neodpovídala jsem.

Když jsme se vrátili domů, Tomáš měl horečku. Seděla jsem u jeho postele a držela ho za ruku. Najednou mi došlo, že už nemám sílu dál všechno zvládat sama.

Druhý den ráno jsem šla za Petrem. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem rozhodně. Sedli jsme si ke kuchyňskému stolu.

„Petře, já už to takhle dál nedám. Potřebuju pomoc. Musíme najít nějakou pečovatelku pro tvoji mámu aspoň na pár hodin denně. A já… já musím být taky někdy s Tomášem a s mojí rodinou.“

Petr mlčel dlouho, pak přikývl: „Máš pravdu. Omlouvám se, že jsem to neviděl dřív.“

Začali jsme hledat pečovatelku přes sociální služby Prahy 4. Nebylo to jednoduché – peníze byly problém a Věra si na cizí lidi těžko zvykala. Ale nakonec jsme našli paní Alenu, která byla laskavá a trpělivá.

Poprvé po dlouhé době jsem mohla vzít Tomáše k Janě na oběd. Seděli jsme u stolu a Jana mě pohladila po ruce: „Kláro, promiň mi ty výčitky… Já jen mám strach o tebe.“

Rozplakala jsem se a objaly jsme se. Uvědomila jsem si, že nejsem sama – že rodina není jen povinnost, ale i podpora.

Věra nakonec odešla klidně doma, obklopená těmi, které měla ráda. Petr mi jednou večer řekl: „Díky tobě měla máma důstojný konec.“

Dnes už vím, že největší odvaha je říct si o pomoc a nebýt na všechno sama.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Kde je ta hranice mezi tím být tu pro druhé – a neztratit přitom sama sebe? Jak ji hledáte vy?