Po padesátce jsem si myslela, že už mě nic nepřekvapí. Ale pak přišla vůně cizí ženy…

„Co to je za vůni?“ zeptala jsem se, když Karel vešel do kuchyně. Bylo už po deváté večer, děti dávno z domu, v bytě ticho, jen tikot hodin a ten nový, cizí parfém. Nikdy předtím jsem ho na něm necítila. Karel nikdy neuznával voňavky – prý je to zbytečnost, reklama pro hlupáky. Teď ale stál přede mnou, v očích zvláštní lesk, a jen pokrčil rameny: „Nevím, asi jsem se omylem postříkal v práci. Někdo to tam nechal v koupelně.“

Tehdy jsem se zasmála. Vždyť je to přece Karel, můj Karel! Třicet let spolu, dvě děti, hypotéka, dovolené na Šumavě i hádky kvůli rozbité pračce. Ale něco ve mně se pohnulo. Možná to byla ta jeho rychlá odpověď, možná způsob, jak se vyhnul mému pohledu.

Další dny jsem si začala všímat maličkostí. Karel najednou chodil domů později. Prý práce, uzávěrky, nový projekt. Vždycky měl dobrou výmluvu. Ale když jsem mu jednou volala v půl sedmé a slyšela v pozadí ženský smích, srdce mi spadlo až do žaludku.

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se večer.

„Ale prosím tě, kolegyně z účtárny. Měli jsme poradu.“

„Aha,“ odpověděla jsem tiše a šla zalít kytky na balkon.

Začala jsem být podezřívavá. Nikdy jsem nebyla žárlivá – naopak, vždycky jsem byla ta rozumná, co věří a nevyvolává scény. Ale teď jsem nemohla spát. V noci jsem ležela vedle Karla a poslouchala jeho klidné dýchání. Přemýšlela jsem: Co když má někoho jiného? Co když už nejsem dost dobrá?

Jednoho dne jsem šla do práce dřív a rozhodla se stavit za Karlem v kanceláři. Přinesla jsem mu koláč, který má rád. Sekretářka mě pustila dál bez ohlášení. Vešla jsem do jeho kanceláře – a tam seděla ona. Blanka. Nová kolegyně z oddělení marketingu. Mladší o patnáct let, dlouhé vlasy, rudá rtěnka.

„Ahoj,“ řekla jsem a snažila se usmát.

Karel vyskočil ze židle: „Jitko! Co tady děláš?“

„Přinesla jsem ti koláč.“

Blanka se usmála a poděkovala. Karel byl nervózní, poposedával na židli a vyhýbal se mému pohledu.

Cestou domů mi bušilo srdce jako o závod. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Večer jsem se rozhodla promluvit si s Karlem na rovinu.

„Karle, je něco mezi tebou a Blankou?“

Zamrkal a chvíli mlčel. Pak řekl: „Jitko… já nevím, co říct.“

To ticho bylo horší než jakákoli hádka.

„Takže ano?“

„Já… asi jsem se zamiloval,“ zašeptal.

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Najednou mi bylo padesát dva let a měla jsem pocit, že všechno, co jsme spolu vybudovali, je pryč. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky – jak jsme spolu stavěli byt, jak jsme se smáli u televize, jak jsme plakali nad nemocí našich rodičů.

„A co já? Co naše rodina?“

Karel mlčel.

Další týdny byly jako zlý sen. Doma jsme spolu skoro nemluvili. Děti si všimly napětí a ptaly se, co se děje. Nechtěla jsem je zatěžovat svými problémy – vždyť jsou dospělí, mají své životy.

Jednou večer přišla dcera Petra na návštěvu.

„Mami, co se děje? Táta je divný.“

Rozplakala jsem se. Petra mě objala a řekla: „Mami, nejsi v tom sama.“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do parku. Přemýšlela jsem o tom, co bude dál. Mám bojovat za Karla? Nebo ho nechat jít? Co vlastně chci já sama?

Jednoho dne mi Karel řekl: „Jitko, já nevím, co mám dělat. Nechci ti ublížit.“

„Ale už jsi mi ublížil,“ odpověděla jsem tiše.

Začali jsme chodit na manželskou terapii k paní doktorce Novotné. Bylo to těžké – slyšet pravdu o tom, jak jsme si přestali rozumět, jak jsme každý žili svůj život vedle sebe. Ale zároveň to bylo osvobozující.

Po několika měsících jsme si s Karlem sedli u kuchyňského stolu a poprvé po dlouhé době si povídali jako dva dospělí lidé.

„Jitko,“ řekl Karel, „já nevím, jestli dokážu zapomenout na Blanku. Ale nechci přijít o tebe.“

„A já nevím, jestli ti ještě dokážu věřit,“ odpověděla jsem upřímně.

Rozhodli jsme se dát si čas. Karel odešel na pár týdnů ke svému bratrovi. Já začala chodit na kurzy keramiky a poznala nové lidi. Poprvé po letech jsem měla pocit, že žiju i pro sebe.

Nevím, jak to dopadne. Možná se s Karlem rozejdeme úplně. Možná najdeme cestu zpátky k sobě. Ale jedno vím jistě – nikdy není pozdě začít znovu hledat štěstí.

Někdy večer sedím na balkoně s hrnkem čaje a ptám se sama sebe: Proč lidé riskují všechno kvůli krátkému poblouznění? A stojí vůbec za to zachraňovat vztah po takové zradě? Co byste udělali vy?