Když ticho promluví: Příběh Matěje, kluka bez uší

„Proč já? Proč zrovna já?“ křičel jsem v duchu, zatímco jsem seděl na nemocniční posteli v Motole a sledoval, jak máma potichu pláče do kapesníku. Táta stál u okna, zády k nám, a tvářil se, že ho zajímá výhled na parkoviště. Věděl jsem, že je to jen záminka, aby nemusel vidět můj pohled – ten pohled, který říkal všechno: strach, vztek i zoufalství.

Narodil jsem se v Plzni bez uší. Žádné boltec, žádný zvuk. Jen ticho. Lékaři říkali „mikrotie“, ale pro mě to znamenalo hlavně to, že jsem nikdy neslyšel maminčin hlas ani tátův smích. Ve školce na mě děti ukazovaly prstem a šeptaly si. „To je ten kluk bez uší,“ říkaly. Naučil jsem se odezírat ze rtů a číst gesta, ale nikdy jsem nepochopil, proč se na mě dívají jako na někoho cizího.

Jednou večer, když jsem byl malý, jsem slyšel mámu šeptat tátovi: „Myslíš, že někdy bude šťastný?“ Táta jen pokrčil rameny a řekl: „Nevím. Ale musíme to zkusit.“

Roky plynuly a já si zvykl na svůj svět ticha. Naučil jsem se být neviditelný. Ve škole jsem seděl vzadu a doufal, že mě učitelka nevyvolá. Když se mě někdo ptal na uši, jen jsem pokrčil rameny a dělal, že mě to nezajímá. Ale uvnitř mě to bolelo. Nejvíc mě bolela slova mé sestry Kláry, která jednou v hádce vykřikla: „Kvůli tobě je všechno doma jinak! Kdybys byl normální, máma by nebyla pořád smutná!“

Ten večer jsem utekl na hřiště za panelákem a seděl tam do noci. Přemýšlel jsem, jestli by bylo lepší, kdybych se vůbec nenarodil.

Pak přišla změna. Jednoho dne přišel táta domů s letákem z nemocnice: „Matěji, v Praze dělají nový typ operace. Prý by ti mohli pomoct slyšet.“ Máma měla v očích naději i strach zároveň.

Následovaly měsíce vyšetření, testů a nekonečných cest vlakem do Prahy. Lékařka MUDr. Novotná byla přísná, ale laskavá: „Matěji, není to jednoduché. Ale pokud budeš chtít bojovat, my ti pomůžeme.“

První operace byla peklo. Probudil jsem se s obvazy kolem hlavy a bolestí, která mi trhala lebku. Máma mi držela ruku a šeptala něco, co jsem nemohl slyšet – ale viděl jsem její slzy štěstí.

Po týdnech rekonvalescence mi lékaři nasadili speciální implantát. Pamatuju si ten okamžik naprosto přesně. Seděl jsem v ordinaci, kolem mě stáli rodiče i sestra. MUDr. Novotná mi položila ruku na rameno: „Jsi připravený?“ Přikývl jsem.

A pak… zvuk. Nejprve slabý šum, pak hlasy – mámin hlas! Poprvé v životě jsem slyšel její smích. Táta plakal a Klára mě objala tak silně, až jsem nemohl dýchat.

Ale tím to neskončilo. Ve škole se změnilo všechno. Najednou jsem slyšel spolužáky, učitelku i zvonění přestávky. Někteří kamarádi byli zvědaví: „Jaké to je? Slyšet poprvé?“ Jiní mi záviděli pozornost nebo si ze mě dělali legraci kvůli implantátu.

Doma to taky nebylo jednoduché. Máma byla šťastná, ale zároveň přehnaně opatrná – pořád se ptala, jestli mě něco nebolí nebo jestli slyším dobře. Táta chtěl všechno oslavit a Klára… ta se mi jednou omluvila: „Promiň za ty věci, co jsem řekla. Byla jsem hloupá.“

Ale největší boj byl uvnitř mě samotného. Najednou jsem měl pocit, že musím být vděčný za každý zvuk – i když mi někdy vadil hluk tramvají nebo křik na hřišti. Lidé očekávali, že budu pořád šťastný, ale já měl i dny, kdy jsem chtěl zpátky do ticha.

Jednou večer jsme seděli s mámou na balkoně a ona se mě zeptala: „Matěji, kdybys mohl vrátit čas – chtěl bys radši zůstat v tichu?“ Dlouho jsem mlčel a pak řekl: „Nevím… Ale teď aspoň vím, jak zní tvůj smích.“

Dnes je mi patnáct a pořád nosím implantát. Někdy ho vypnu schválně – když chci být chvíli sám se svými myšlenkami. Ale už nejsem ten neviditelný kluk bez uší. Jsem Matěj a slyším svět.

Někdy přemýšlím: Co je vlastně normální? Je to slyšet? Nebo je to mít odvahu přijmout sám sebe takového, jaký jsem? Co si o tom myslíte vy?