Pozdní mateřství: Jak jsem se snažila nevychovat rozmazleného syna a co to stálo naši rodinu

„To není fér! Chci nový mobil, všichni ho mají!“ Matějův křik se rozléhá naším bytem v Modřanech a já cítím, jak mi v hrudi narůstá úzkost. Je mu teprve osm, ale už teď má v očích ten vzdor, který jsem znala jen od puberťáků. „Matěji, už jsme o tom mluvili. Ten tvůj je úplně nový, dostal jsi ho k Vánocům,“ snažím se zachovat klid, ale vím, že tohle je další bitva, kterou nejspíš prohraju.

Můj muž Petr sedí v kuchyni a předstírá, že čte noviny. Ve skutečnosti čeká, jak to dopadne. Vždycky říká: „Ivano, musíš být přísnější.“ Ale když Matěj začne brečet, je to on, kdo mu tajně podstrčí čokoládu nebo ho vezme do hračkářství. Někdy mám pocit, že jsme oba rukojmí vlastního dítěte.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít dítě tak pozdě. Všichni kolem mě už dávno vozili kočárky po sídlišti a já jen tiše záviděla. Roky neúspěšných pokusů, slzy v koupelně, nekonečné návštěvy lékařů. Když jsem konečně otěhotněla, byla jsem nejšťastnější žena na světě. Matěj byl zázrak – a možná právě proto jsme mu nikdy nedokázali nic odepřít.

„Mami, ty mě nemáš ráda!“ vykřikne Matěj a práskne dveřmi do svého pokoje. Slyším, jak za nimi vzlyká. V tu chvíli se mi chce běžet za ním a obejmout ho. Ale vím, že to nesmím udělat. Musím vydržet.

Petr odloží noviny a podívá se na mě: „Neměli bychom mu to koupit? Vždyť je to jen mobil.“

„A co příště? Až bude chtít motorku?“ odpovím ostřeji, než bych chtěla. Vím, že ho to mrzí. Ale já už nemůžu dál ustupovat.

Večer sedím na balkoně s hrnkem čaje a přemýšlím o tom všem. Moje máma mi vždycky říkala: „Dítě potřebuje řád.“ Ale jak mám být přísná na někoho, koho jsem si tolik přála? Každý jeho úsměv je pro mě dar. Každá jeho slza mě bolí víc než cokoliv jiného.

Začínám si všímat, že Matěj je jiný než ostatní děti. Ve škole si stěžují učitelky: „Paní Novotná, Matěj nechce čekat ve frontě na oběd. Chce všechno hned.“ Na hřišti si děti nechávají brát hračky, protože „Matěj je stejně vždycky dostane zpátky“. A já? Já se stydím. Stydím se za to, že jsem ho takhle vychovala.

Jednoho dne přijdu domů z práce a najdu Petra sedět u stolu s hlavou v dlaních. „Co se stalo?“ ptám se vyděšeně.

„Matěj dneska uhodil spolužačku,“ řekne tiše. „Jen proto, že mu nechtěla půjčit pastelky.“

V tu chvíli mi dojde, že jsme selhali. Nejen jako rodiče, ale i jako partneři. Místo abychom drželi spolu, hádáme se kvůli každé maličkosti. Petr mi vyčítá, že jsem moc měkká. Já jemu zase, že ustupuje ještě víc než já.

Začínáme chodit k rodinné terapeutce – paní Dvořáková je přísná a nekompromisní. „Musíte být jednotní,“ říká nám pořád dokola. „Dítě potřebuje hranice.“

Zkoušíme to. Stanovujeme pravidla: žádné sladkosti před večeří, žádné nové hračky bez důvodu, žádné křičení. První týdny jsou peklo. Matěj je vzteklý, hází věcmi, odmítá s námi mluvit. Já brečím každou noc do polštáře a Petr radši tráví večery v garáži.

Ale pak se něco změní. Jednou večer přijde Matěj za mnou do kuchyně a tiše řekne: „Mami, můžu ti pomoct s večeří?“ Podívám se na něj a vidím v jeho očích něco nového – možná respekt? Nebo jen únavu z věčných bojů?

Začínáme spolu trávit víc času jinak než nakupováním dárků. Chodíme do lesa sbírat šišky, pečeme bábovku podle receptu mojí babičky. Matěj se učí čekat, když něco chce. Není to jednoduché – někdy sklouzneme zpátky do starých kolejí. Ale snažíme se.

Jednou večer slyším Petra šeptat Matějovi: „Víš, že tě máme rádi i když ti všechno nekoupíme?“ A Matěj jen přikývne.

Někdy si říkám: Kdybych měla dítě dřív, byla bych lepší matka? Nebo bych dělala stejné chyby? Je vůbec možné nevychovat rozmazlené dítě, když ho tolik milujete?

Co myslíte vy? Dá se vůbec najít rovnováha mezi láskou a přísností? Nebo jsme odsouzeni k tomu své děti rozmazlovat jen proto, že jsme na ně tak dlouho čekali?