Otcovská odvaha: Skok do tmy na břehu Slapské přehrady

„Tati, podívej, jak daleko doplavu!“ křičela Anička a její hlas se rozléhal po hladině Slapské přehrady. Bylo dusné srpnové odpoledne a já seděl na břehu s hlavou plnou starostí. Všechno mezi mnou a mojí ženou Lenkou bylo poslední měsíce napjaté jako struna. Dovolená na chatě měla být pokusem o smíření, ale místo toho jsme se hádali i kvůli maličkostem.

„Aničko, nechoď tak daleko!“ zavolala Lenka, ale Anička už byla v půli zátoky. Voda byla klidná, ale já měl v hrudi tíhu, kterou jsem nedokázal setřást. Možná to byla předtucha, možná jen únava z neustálých hádek a pocitů viny, že jsem rodinu zklamal.

Najednou jsem zahlédl, jak Anička zmizela pod hladinou. Nejdřív jsem si myslel, že si hraje, ale pak jsem uslyšel tlumený výkřik: „Pomoc!“ V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Všechno kolem mě se zpomalilo. Lenka začala hystericky křičet a já bez rozmyslu skočil do vody.

Voda byla ledová a těžká. S každým tempem jsem cítil, jak mi dochází dech, ale před očima jsem měl jen Aničku. Když jsem ji konečně zahlédl pod hladinou, její oči byly vyděšené a ruce zoufale máchaly. Chytil jsem ji za paži a táhl k hladině. „Drž se mě! Dýchej!“ křičel jsem, i když jsem sám sotva popadal dech.

Když jsme se dostali na břeh, Anička kašlala a plakala. Lenka ji objala a já padl na kolena vedle nich. Všichni tři jsme byli promočení a třásli jsme se – zimou i šokem. V tu chvíli mi došlo, jak blízko jsme byli nenapravitelné tragédii.

Večer jsme seděli v chatě u stolu. Anička už spala, ale mezi mnou a Lenkou viselo ticho. „Myslela jsem, že ji ztratíme,“ zašeptala Lenka a v očích měla slzy. „Já taky,“ odpověděl jsem tiše. „A taky jsem si uvědomil, že bych mohl ztratit i tebe.“

Lenka se na mě dlouze zadívala. „Myslíš, že to ještě zvládneme? Že dokážeme být zase rodina?“ Její hlas byl zlomený, ale v očích jí svítila jiskra naděje.

„Nevím,“ přiznal jsem popravdě. „Ale dneska jsem pochopil, že na ničem jiném nezáleží.“

Následující dny byly zvláštní – jako bychom všichni chodili po špičkách kolem něčeho křehkého. Anička byla klidnější než obvykle a často se ke mně tulila. Jednou večer mi šeptla: „Tati, už mě nikdy nenech samotnou.“

Začal jsem si uvědomovat, jak moc mě vlastní pýcha a nevyřčené křivdy oddělily od rodiny. V práci jsem byl úspěšný – vedl jsem tým v IT firmě v Praze – ale doma jsem selhával jako manžel i otec. Často jsem utíkal před problémy do práce nebo do hospody s kamarády. Teď mi došlo, že to nejcennější mám přímo před sebou.

Jednoho večera jsme s Lenkou seděli na terase a dívali se na hvězdy nad přehradou. „Pamatuješ si, jak jsme sem jezdili ještě jako studenti?“ zeptala se tiše.

„Pamatuju,“ pousmál jsem se. „Byli jsme mladí a mysleli jsme si, že nám svět leží u nohou.“

„A teď?“

„Teď mám pocit, že svět je mnohem menší… ale o to důležitější je chránit to málo, co máme.“

Lenka mě vzala za ruku. „Možná bychom měli začít znovu. Kvůli Aničce… kvůli nám.“

Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsem cítil opravdovou naději.

Když jsme se vrátili do Prahy, rozhodl jsem se změnit svůj život. Začal jsem chodit dřív z práce domů, trávil víc času s Aničkou i Lenkou a snažil se naslouchat místo toho, abych jen mluvil nebo utíkal před problémy.

Jednou večer přišla Anička s obrázkem: nakreslila nás tři na břehu přehrady – drželi jsme se za ruce a nad hlavami nám svítilo slunce. „To jsme my?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ usmála se Anička. „A už nikdy nechci být sama.“

Ten obrázek mám dodnes schovaný v šuplíku pracovního stolu. Kdykoli mám pocit, že zase sklouzávám do starých kolejí, podívám se na něj a připomenu si ten den u přehrady.

Někdy přemýšlím: Musí člověk přijít až na samý okraj propasti, aby pochopil, co je v životě opravdu důležité? A kolik druhých šancí vlastně dostaneme?