Osmiletá Anička a stateční hasiči: Příběh o odvaze, ztrátě a naději v srdci českého léta

„Mami, proč táta zase křičí?“ šeptla jsem, když jsem se schoulila pod stolem v kuchyni. Venku bylo dusno a vzduch páchl kouřem. Všichni ve vesnici věděli, že les za naším domem už několik dní hoří. Hasiči přijížděli a odjížděli, jejich červená auta byla pokrytá prachem a potem. Táta byl nervózní, protože pole za chalupou bylo jeho pýchou – a teď mu hrozilo, že shoří.

„Aničko, pojď sem,“ zavolala na mě mamka a pohladila mě po vlasech. „Musíme být stateční. Hasiči dělají, co můžou.“

Ale já jsem viděla, jak se mamka třese. V noci jsem slyšela jejich hádky – o penězích, o tom, že táta měl dům pojistit, o tom, že babička už nemůže být sama v domě na kraji lesa. Všechno bylo najednou těžké a já jsem se cítila malá a bezmocná.

Jednoho rána jsem šla s košíkem k potoku pro vodu. U cesty stálo hasičské auto a kolem něj seděli unavení muži v šedých kombinézách. Jeden z nich měl roztrženou rukávnici a druhý si otíral čelo špinavým kapesníkem.

„Dobrý den,“ pípla jsem nesměle.

Jeden z hasičů, pan Novák, se na mě usmál. „Ahoj, princezno. Nebojíš se tu chodit sama?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nesu vodu domů. Máma říká, že musíme šetřit.“

„To je rozumné,“ řekl druhý hasič, pan Dvořák. „My už jsme dnes vypili snad celý rybník.“

Chvíli jsem je pozorovala. Byli unavení, ale když se na mě usmáli, bylo to jako sluníčko po dešti. V tu chvíli mě napadlo něco zvláštního – co kdybych jim udělala radost? Vždyť oni zachraňují náš domov.

Doma jsem poprosila mamku o trochu marmelády a pár krajíců chleba. „Pro hasiče,“ vysvětlila jsem. Mamka se nejdřív zamračila – jídla nebylo nazbyt – ale pak mi dala starý ubrus a pomohla mi udělat malý balíček.

Když jsem jim to přinesla, pan Novák měl slzy v očích. „Aničko, ty jsi anděl,“ řekl tiše.

Od té chvíle jsem jim nosila každý den něco malého – jablko ze zahrady, obrázek, co jsem nakreslila, nebo jen úsměv. Hasiči mi vyprávěli příběhy ze svých zásahů: jak zachránili kočku z hořícího domu u sousedů nebo jak jeden z nich spadl do potoka a musel pak celý den chodit v mokrých botách.

Jednou večer přišla bouřka a déšť konečně uhasil plameny. Vesnice byla zachráněná, ale náš dům byl na půl ohořelý a babiččin domek shořel úplně. Táta seděl na zápraží a mlčel. Mamka plakala v kuchyni.

„Proč se to muselo stát nám?“ ptala jsem se sama sebe.

Babička přijela bydlet k nám a v domě bylo najednou těsno. Táta byl pořád mrzutý a mamka unavená. Hádky byly častější než dřív.

Jednou večer jsem zaslechla tátu: „Kdybych ten dům pojistil… Kdybych byl lepší…“

Mamka mu položila ruku na rameno: „Nejsi špatný člověk. Máme Aničku, máme sebe.“

Ráno jsem šla opět za hasiči. Tentokrát už ne v uniformách – přišli nám pomoct s úklidem trosek. Pan Novák mi podal ruku: „Díky tobě jsme měli sílu vydržet. Víš to?“

Zarděla jsem se. „Já? Já jsem jen nosila chleba.“

„Někdy stačí málo,“ usmál se.

Ten den jsme všichni společně uklízeli popel a stavěli nové ploty. Lidé z vesnice si pomáhali navzájem – někdo přinesl polévku, jiný staré deky nebo nářadí.

Večer jsme seděli u ohně (tentokrát bezpečně) a zpívali písničky. Táta mě vzal do náruče a poprvé po dlouhé době se usmál.

Dnes už je to několik let od požáru. Dům jsme opravili a babička má nový pokoj s výhledem do zahrady. Táta už není tak mrzutý a mamka zase zpívá při vaření.

Občas si vzpomenu na ten strach i na tu sílu, kterou jsme v sobě našli.

Říkám si: Co by se stalo, kdybych tehdy nešla za hasiči? Může i malé dítě opravdu změnit svět dospělých? Co myslíte vy?