Nečekané zrození: Příběh Evy a síly mateřství

„To snad nemyslíš vážně, mami! Já už to dál nevydržím!“ křičela jsem do telefonu, zatímco jsem se opírala o kuchyňskou linku a snažila se popadnout dech. Bylo půl třetí ráno, venku pršelo a můj muž Petr byl na noční směně v nemocnici. První kontrakce mě překvapily tak prudce, že jsem si myslela, že jsem si něco udělala. Ale pak přišla druhá, třetí… a já pochopila, že tohle už není planý poplach.

Moje maminka na druhém konci linky zněla vyděšeně: „Evičko, vydrž! Zavolám záchranku, neboj se! Hlavně dýchej!“ Ale jak mám dýchat, když mám pocit, že se mi rozpadá tělo i duše? Vždycky jsem si představovala porod jako něco krásného, posvátného – ale teď jsem byla sama v panelákovém bytě na Jižním Městě, s bolestí, která mě lámala vejpůl.

Všechno začalo už před týdnem. Byla jsem v osmém měsíci těhotenství a lékařka mi řekla, že mám klidový režim kvůli vysokému tlaku. Petr byl poslední dobou pořád v práci – nemocnice byla plná pacientů s chřipkou a on jako anesteziolog nemohl jen tak odejít. Moje tchyně Jana mi volala každý den a ptala se, jestli už „náhodou necítím něco zvláštního“. Byla jsem unavená z těch otázek i z toho, jak mě všichni litovali.

Ale dnes v noci to bylo jiné. Když jsem mezi kontrakcemi běžela do koupelny, zahlédla jsem se v zrcadle – rozcuchané vlasy, opuchlé oči od pláče. „Tohle nezvládnu,“ šeptala jsem sama sobě. Ale musela jsem. Pro sebe i pro to malé dítě, které už brzy přijde na svět.

Zazvonil telefon. „Evo! Záchranka je na cestě! Snaž se vydržet!“ slyšela jsem maminku. V tu chvíli se ozval zvonek u dveří. Sousedka paní Novotná stála na prahu v županu a s hrnkem čaje v ruce. „Slyšela jsem tě křičet, Evičko. Co se děje?“

„Rodím,“ vydechla jsem mezi dvěma bolestmi. Paní Novotná zbledla, ale rychle se vzpamatovala: „Neboj se, já tu s tebou zůstanu.“ Držela mě za ruku a šeptala uklidňující slova. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc potřebuju někoho blízkého – i když to není vlastní rodina.

Když přijela sanitka, byla jsem už téměř v bezvědomí bolestí. Všechno bylo rozmazané – světla na chodbě, hlas sanitáře: „Musíme jet hned!“ Vzpomínám si jen na útržky – jak mě pokládají na nosítka, jak paní Novotná volá Petrovi do nemocnice: „Vaše žena rodí! Přijeďte co nejdřív!“

V nemocnici bylo všechno jako ve snu. Lékaři pobíhali kolem mě, někdo mi píchl kapačku. Slyšela jsem útržky rozhovorů:

„Je moc brzy… dítě je otočené…“
„Musíme rychle na sál!“

Chtěla jsem křičet, že chci Petra u sebe. Ale on dorazil až ve chvíli, kdy už mě vezli na operační sál. Viděla jsem jeho tvář – bledou, vystrašenou – a slyšela jeho hlas: „Evičko, drž se! Miluju tě!“

Pak přišla tma.

Probudila jsem se na JIPce. Všude pípaly přístroje a já měla pocit, že mi někdo vyrval kus života. První myšlenka byla: „Kde je moje dítě?“ Sestřička mi položila ruku na rameno: „Vaše holčička je v inkubátoru. Bylo to těžké, ale obě jste v pořádku.“

Slzy mi tekly po tváři a já si uvědomila, že všechno mohlo dopadnout jinak. Petr seděl vedle mě a držel mě za ruku. „Bylo to o fous,“ šeptal. „Měl jsem strach, že tě ztratím.“

Dny na oddělení byly dlouhé a plné nejistoty. Malá Anička bojovala o každý nádech. Já bojovala s výčitkami – proč jsem nebyla opatrnější? Proč jsem byla sama doma? Proč mi nikdo nevěřil, když jsem říkala, že něco není v pořádku?

Tchyně Jana přišla až třetí den po porodu. Přinesla květiny a řekla: „Musíš být silná kvůli Aničce.“ Ale místo útěchy jsem cítila jen tlak a nepochopení. Maminka mě objala a šeptala: „Jsem na tebe pyšná.“

Jednou večer přišel Petr s vážným výrazem: „Evo, musíme si promluvit.“ Sedli jsme si vedle inkubátoru a on začal: „Chtěl bych být víc doma. Nechci tě už nikdy nechat samotnou v takové chvíli.“

Rozplakala jsem se. Tolik věcí jsme si neřekli – o strachu, o samotě, o tom, jak nás tahle zkušenost změnila. Ale věděla jsem jedno: už nikdy nebudu stejná.

Když jsme si konečně mohli Aničku odnést domů, byla jsem šťastná i vystrašená zároveň. Panelákový byt byl najednou plný nových zvuků – dětského pláče i smíchu. Petr mi pomáhal víc než kdy dřív a já pochopila, že rodina není jen o krvi nebo příbuzenských vztazích.

Někdy večer sedím u postýlky a dívám se na Aničku, jak spí. Přemýšlím o tom všem – o bolesti i radosti, o tom, jak málo stačí k tomu přijít o všechno… nebo získat nový smysl života.

Ptám se sama sebe: Kolik žen kolem nás prožívá podobné chvíle samoty a strachu? Proč se o tom tolik mlčí? A co bychom mohli změnit, abychom nebyly v těch nejdůležitějších okamžicích samy?