Padesátiletý Tomáš: Proč jsem si zvolil samotu před druhým manželstvím

„Tak co, Tomáši, už sis konečně někoho našel? Vždyť jsi pořád sám, to tě to nebaví?“ slyším Petra hned ve dveřích, sotva se zouvá. Jeho hlas je napůl žertovný, napůl vážný, ale v očích mu vidím starost. Vždycky byl ten, kdo má potřebu mě zachraňovat. Položím mu na stůl hrnek s kávou a chvíli mlčím. V hlavě mi běží tisíc myšlenek, ale navenek se jen pousměju.

„Petře, proč bych měl? Vždyť víš, jak to dopadlo minule. Po dvaceti letech manželství jsem zůstal sám, děti už mají svůj život a já… já jsem si na tu samotu vlastně zvykl.“

Petra to nenechá chladným. „Ale vždyť jsi ještě mladý! Kolik ti je? Padesát čtyři? To je dneska druhá míza! Hele, znám jednu Janu, je jí pětačtyřicet, rozvedená, má dvě děti, ale jsou už velké. Prý by ráda někoho poznala…“

Zasměju se, ale v hrudi mě píchne. „Petře, já už nechci. Nechci znovu začínat. Nechci se přizpůsobovat cizím zvykům, dělit se o koupelnu, vysvětlovat, proč mám rád ticho a proč mi nevadí večeřet sám.“

Petrova tvář zvážní. „Ty se bojíš?“

„Možná,“ přiznávám tiše. „Ale spíš jsem unavený. Víš, když jsem byl mladší, myslel jsem si, že bez ženy nejsem kompletní. Že musím mít rodinu, děti, dům na hypotéku… A pak jednoho dne přijdeš domů a zjistíš, že tvoje žena miluje někoho jiného. Děti tě mají rády, ale už tě nepotřebují. A ty zůstaneš sám v bytě plném vzpomínek.“

Petra to zaskočí. „Ale vždyť život jde dál…“

„Jde,“ přikyvuji. „A já jsem zjistil, že mi vlastně vyhovuje ten klid. Ráno si dám kávu na balkoně a nikdo mě nenutí mluvit. Můžu jet na kole do lesa nebo si pustit hudbu nahlas. Nikdo mi nevyčítá ponožky na zemi nebo že jsem zapomněl koupit mléko.“

Petra chvíli mlčí a pak se zeptá: „A co láska? Nechybí ti?“

Zamyslím se. „Chybí… někdy. Ale už ne tak jako dřív. Možná jsem se naučil mít rád sám sebe. A možná už nechci riskovat další bolest.“

Petra se opře do židle a zadívá se na mě: „Víš, Tomáši, já ti rozumím. Ale myslím si, že bys měl dát životu ještě šanci.“

Usměju se smutně. „Možná máš pravdu. Ale víš co? Lidé jako já jsou pořád v menšině. Společnost nás tlačí do toho být ve dvojici – jinak jsme divní nebo neúplní. Ale já už nechci žít podle cizích představ.“

Petra pokrčí rameny: „A co tvoje děti? Co na to říkají?“

„Mají svůj život,“ odpovídám. „Dcera studuje v Brně, syn pracuje v Praze. Občas si zavoláme, někdy přijedou na víkend. Jsou rádi, že nejsem nešťastný. A já jim přeju, aby našli štěstí po svém.“

Venku začíná pršet a kapky bubnují do okenního parapetu. Vzpomenu si na večery po rozvodu – jak jsem seděl u stolu a díval se do tmy za oknem. Jak jsem měl pocit, že už nikdy nebude dobře. Ale časem jsem zjistil, že samota není trest – je to prostor pro vlastní myšlenky.

Petra se zvedne k odchodu a ještě mezi dveřmi se otočí: „Kdybys změnil názor… Jana je fakt fajn.“

Zasměju se: „Díky, Petře. Ale zatím mi stačí moje knížky a kolo.“

Když za ním zaklapnou dveře, sednu si zpátky ke stolu a chvíli jen poslouchám ticho bytu. Přemýšlím o tom, kolik lidí kolem mě žije ve vztazích jen proto, že se to očekává – i když jsou nešťastní nebo osamělí ve dvou.

Možná je čas začít mluvit o tom, že samota není selhání. Že člověk může být spokojený i bez partnera – pokud si to opravdu přeje.

A tak se ptám: Je lepší být sám a v klidu, nebo žít podle očekávání druhých? Kolik z vás by mělo odvahu říct nahlas: „Já už nechci hledat další vztah – chci být prostě sám“?