Návrat domů: Když se rodina rozpadá kvůli jednomu rozhodnutí
„Proč ses vůbec vracela? Všechno bylo v pořádku, dokud jsi nepřijela!“ Tomášův hlas zněl ostřeji než kdy dřív. Seděla jsem na kraji gauče v našem malém panelákovém bytě na Jižním Městě a dívala se na svou sestru Janu, která se na mě dívala s očima plnýma slz.
„Tomáši, to není fér,“ zašeptala Jana a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo. Vzduch v obýváku byl těžký, naplněný nevyřčenými slovy a starými křivdami. Vrátila jsem se z Brna po pěti letech v zahraničí, protože jsem přišla o práci a neměla jsem kam jinam jít. Jana mi nabídla, abych se k nim nastěhovala, než si najdu něco vlastního. Nikdo z nás ale netušil, jak moc to otřese jejich manželstvím.
První týdny byly zvláštní, ale snesitelné. Tomáš byl odtažitý, ale snažila jsem se mu neplést do cesty. Jana byla šťastná, že mě má zpátky. Večer jsme spolu sedávaly u vína a vzpomínaly na dětství v našem starém domě v Kladně. Jenže pak začaly hádky. Nejprve kvůli maličkostem – kdo nechal nádobí ve dřezu, kdo zapomněl koupit mléko. Ale brzy se ukázalo, že jde o víc.
Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi ložnice.
„Máš pocit, že je to pořád tvoje sestra před pěti lety? Všechno se změnilo! Už nejsme sami!“ Tomášův hlas byl plný frustrace.
„Je to moje rodina! Co měla dělat? Nechat ji na ulici?“ Jana zněla zoufale.
„A co MY? Kdy jsme naposledy byli spolu sami? Kdy jsme si mohli v klidu promluvit?“
Ležela jsem v posteli a cítila se jako vetřelec ve vlastním domově. Druhý den ráno jsem se snažila být neviditelná. Ale napětí bylo cítit všude – v kuchyni, v koupelně, dokonce i ve výtahu cestou do práce.
Jednoho dne mě Tomáš zastavil na chodbě.
„Myslíš, že je tohle normální? Že nám tu budeš bydlet bůhvíjak dlouho?“ zeptal se bez obalu.
„Hledám si byt, opravdu,“ odpověděla jsem tiše.
„To nestačí. Tohle už není tvoje rodina, je to naše rodina. A ty nám ji rozbíjíš.“
Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Celý den jsem o tom přemýšlela. Opravdu jsem byla příčinou jejich problémů? Nebo jsem jen rozvířila něco, co už dávno doutnalo pod povrchem?
Jana se mi večer svěřila:
„Víš, Tomáš byl poslední dobou jiný i předtím, než ses vrátila. Ale teď… všechno je horší. Jako by hledal důvod odejít.“
Objala mě a já cítila její třesoucí se tělo.
„Možná bych měla odejít,“ řekla jsem tiše.
„Ne! To není tvoje vina. Jen… všechno je nějak špatně.“
Další týdny byly jako zlý sen. Tomáš začal chodit domů později a později. Jana byla čím dál smutnější. Já jsem se snažila být co nejméně na očích, ale stejně jsem cítila, že jsem trnem v oku oběma.
Jednoho večera přišel Tomáš domů opilý.
„Tak co? Už máš sbaleno?“ vyštěkl na mě.
Jana ho okřikla: „Nech ji být! Tohle není fér!“
„Fér? A co já? Co my dva? Už mě to nebaví! Chci rozvod!“
Ta slova visela ve vzduchu jako hrozba. Jana se rozplakala a utekla do ložnice. Já tam stála jako přikovaná a nevěděla, co dělat.
Druhý den ráno bylo ticho. Jana seděla u stolu s červenýma očima.
„Promluvila jsem si s Tomášem. Myslí to vážně,“ řekla zlomeně.
Cítila jsem obrovskou vinu. Kdybych se nevrátila… Možná by byli pořád spolu. Možná bych nemusela být svědkem rozpadu jejich vztahu.
Začala jsem si hledat podnájem ještě usilovněji. Každý den jsem procházela inzeráty na Sreality.cz, volala na desítky čísel, ale nic nebylo dostupné nebo cenově přijatelné. Připadala jsem si zoufalejší než kdy dřív.
Jednou večer mi Jana řekla:
„Možná je tohle šance začít znovu. Pro oba.“
Nevěděla jsem, jestli tím myslí sebe a Tomáše, nebo mě a můj život bez nich.
Nakonec jsem našla malý pokoj v Nuslích. Stěhovala jsem se s pocitem selhání i úlevy zároveň. Jana mi pomáhala balit věci a obě jsme plakaly.
Když jsem odcházela, Tomáš ani nevyšel z pokoje na rozloučenou.
Teď sedím ve svém novém pokoji a přemýšlím: Byla jsem opravdu příčinou jejich rozvodu? Nebo jsem jen odhalila praskliny, které už dávno existovaly? Co byste udělali vy na mém místě?