Přišel domů a řekl: „Chci se rozvést.“ V tu chvíli jsem si vzpomněla na slova své maminky

„Jano, musíme si promluvit.“

Stála jsem v kuchyni, ruce ponořené ve dřezu plném horké vody a pěny. Bylo půl šesté večer, v troubě voněla sekaná a naše dcera Anička si v pokojíčku zpívala písničky z pohádky. Když jsem slyšela Pavlův hlas, něco ve mně ztuhlo. Nebyl to jeho obvyklý tón – byl tvrdý, odměřený, cizí.

Otočila jsem se. Pavel stál ve dveřích, kabát ještě nesundal, tašku od notebooku pověšenou přes rameno. V očích měl prázdno. „Chci se rozvést,“ řekl tiše, ale nekompromisně.

V tu chvíli se mi před očima promítl celý náš společný život. Šestnáct let. První rande na Petříně, svatba v malé kapli v Poděbradech, narození Aničky. Vzpomněla jsem si na slova své maminky: „Nikdy nezapomeň, kdo jsi. A nikdy nedovol, aby tě někdo zlomil.“

„To myslíš vážně?“ vydechla jsem.

Pavel přikývl. „Už to dál nejde. Potřebuju změnu. Chci být sám.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadlo na tisíc kousků. Ale místo slz jsem cítila jen prázdno a zvláštní klid. „A co Anička?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě ji budu dál vídat. Ale už nemůžu žít tady. Dusím se,“ odpověděl a konečně si sundal kabát.

Sedli jsme si ke stolu. Všude kolem nás viselo ticho, které rušilo jen tikání hodin a vzdálený smích naší dcery. Pavel začal vysvětlovat – prý už dlouho není šťastný, prý potřebuje nový začátek. Prý jsme se odcizili.

„A je v tom někdo jiný?“ zeptala jsem se tiše.

Zaváhal jen na vteřinu. „Ne,“ zalhal.

Poznala jsem to podle jeho očí. Znala jsem ho lépe než sebe samu. Ale neměla jsem sílu se hádat.

Když odešel do ložnice balit věci, seděla jsem u stolu a vzpomínala na všechny ty roky. Na to, jak jsme spolu šetřili na první dovolenou do Krkonoš, jak jsme malovali dětský pokojík, jak jsme spolu plakali i smáli se u starých českých filmů. Nikdy jsme nebyli bohatí – žili jsme v bytě po mém dědovi na Žižkově, peněz bylo tak akorát na základní potřeby a občas malou radost. Ale byla jsem spokojená. Jenže Pavel ne.

Vždycky chtěl víc – lepší auto, větší byt, dovolenou u moře místo na chalupě v Orlických horách. Často mi vyčítal, že nemám ambice, že mi stačí málo. Já ale věřila, že štěstí je v maličkostech.

Když přišla Anička do kuchyně a viděla mě sedět s hlavou v dlaních, přiběhla ke mně: „Mami, co se děje?“

Objala jsem ji a poprvé za celý večer mi vyhrkly slzy. „Tatínek musí na čas odejít,“ zašeptala jsem.

Anička mě pevně objala kolem krku: „Já tě mám ráda, mami.“

Ten večer Pavel odešel s jedním kufrem a já zůstala sama s dcerou a s pocitem, že už nikdy nic nebude jako dřív.

Dny plynuly pomalu a těžce. Musela jsem chodit do práce do knihovny, starat se o Aničku, platit účty a zároveň předstírat před světem i před sebou samou, že to zvládám. Každý večer jsem si vzpomněla na maminku – jak mě učila péct bábovku, jak mě hladila po vlasech, když mi bylo smutno. Její slova mi zněla v hlavě: „Nikdy nezapomeň na svou hodnotu.“

Jednou večer přišla sousedka paní Nováková a přinesla mi koláč: „Janičko, drž se. Všichni tady víme, jaký je Pavel…“

Zrudla jsem studem i vztekem zároveň: „Co tím myslíte?“

Sousedka pokrčila rameny: „Víš… už dlouho ho vídám s tou mladou blondýnkou od naproti.“

V tu chvíli mi bylo jasné, že Pavel lhal. Ale místo bolesti přišla úleva – aspoň už nemusím hledat chybu v sobě.

Začala jsem pomalu znovu nacházet radost v každodenních maličkostech – v Aniččiných obrázcích, ve vůni čerstvé kávy ráno, v procházkách po Vítkově. Přestala jsem se bát samoty a začala si vážit sama sebe.

Jednoho dne mi Anička přinesla obrázek: „Mami, to jsme my dvě na výletě.“

Usmála jsem se: „Víš co? Pojedeme spolu na chalupu k babičce.“

A tak jsme jely – jen my dvě a pes Beník. Večer jsme seděly pod hvězdami a já jí vyprávěla o tom, jak jsem byla malá holka a taky měla strachy a smutky.

„Mami,“ řekla Anička tiše, „my to zvládneme, viď?“

Pohladila jsem ji po vlasech: „Ano, zvládneme.“

Dnes už vím, že rozvod není konec světa – je to nový začátek. A že člověk musí znát svou hodnotu i tehdy, když mu někdo jiný tvrdí opak.

Někdy si ale večer před spaním kladu otázku: Proč lidé raději utíkají před problémy místo toho, aby o ně bojovali? Co byste udělali vy na mém místě?