Odpustit, nebo nenávidět? Příběh otce, který přišel o dceru

„Proč jsi ji tam pustila?!“ zařval jsem na Janu, když mi v nemocnici oznámili, že Anička už nikdy neotevře oči. Moje žena se rozplakala a já cítil, jak se mi hroutí svět. Všechno to začalo jednoho obyčejného pátečního odpoledne. Anička chtěla jít s kamarádkami na zmrzlinu do cukrárny na náměstí. Jana jí dovolila, protože to bylo jen pár ulic od našeho domu v Polné. Nikdo netušil, že právě dnes pojede Martin Havelka tou ulicí příliš rychle.

Byl to syn našich sousedů, kluk, kterého jsem znal od jeho narození. Vždycky trochu divočák, ale nikdy by mě nenapadlo, že právě on… Když mi policista u dveří řekl, co se stalo, měl jsem chuť rozbít všechno kolem sebe. „Pane Novotný, vaše dcera byla sražena autem. Je nám to moc líto.“ Slova, která mi znějí v hlavě dodnes.

Pohřeb byl jako zlý sen. Celé město přišlo dát Aničce sbohem. Lidé šeptali, někteří plakali, jiní jen stáli a dívali se na mě s lítostí. Martinova matka stála opodál a plakala do kapesníku. Martin nepřišel. Prý je na psychiatrii. Nenáviděl jsem ho. Nenáviděl jsem jeho rodiče. Nenáviděl jsem celý svět.

Dny se táhly jeden za druhým. Jana se uzavřela do sebe, já začal pít. Každý večer jsem seděl v kuchyni s lahví slivovice a přemýšlel, co bych udělal jinak. Proč jsem ten den nebyl doma? Proč jsem Aničku neodvezl sám? Proč…

Jednou v noci jsem slyšel klepání na dveře. Otevřel jsem a tam stál Martinův otec, pan Havelka. „Petře, můžeme si promluvit?“ řekl tiše. Chtěl jsem ho vyhodit, ale něco ve mně mě zastavilo.

Seděli jsme naproti sobě u stolu. „Martin je na tom špatně,“ začal Havelka. „Nevím, jestli to někdy zvládne. Každou noc brečí a říká, že by radši byl mrtvý místo Aničky.“ Mlčel jsem. „Vím, že nám nikdy neodpustíš… ale chtěl jsem ti říct, že nás to strašně mrzí.“ Vstal a odešel.

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho. Odpustit? Jak bych mohl? Ale pak jsem si vzpomněl na Aničku – jak vždycky pomáhala slabším dětem ve škole, jak se smála i těm nejhorším vtipům… Chtěla by, abych nenáviděl?

Jednoho dne mi přišel dopis. Od Martina. „Pane Novotný, nevím, jestli to někdy dokážete přečíst. Každý den myslím na Aničku a na to, co jsem způsobil. Nikdy si to neodpustím. Vím, že jste mě měl rád jako malého kluka… Prosím vás o odpuštění, i když si ho nezasloužím.“ Dopis byl pokrytý slzami.

Začal jsem chodit k psychologovi do Jihlavy. Ne kvůli sobě – kvůli Janě. Naše manželství viselo na vlásku. Psycholožka mi řekla: „Odpuštění není pro Martina. Je pro vás.“ Dlouho jsem tomu nerozuměl.

Jednoho dne jsem potkal Martina na ulici před lékárnou. Zhubnul, vypadal zlomeně. Zastavil se a sklopil hlavu. „Martine,“ oslovil jsem ho poprvé od nehody. Rozplakal se přímo přede mnou.

„Promiňte… já… já nevím…“ koktal mezi vzlyky.

Stál jsem tam a najednou jsem cítil jen obrovskou únavu. „Martine,“ řekl jsem tiše, „já ti odpouštím.“ Sám nevím proč – možná proto, že už jsem neměl sílu nenávidět.

Lidé ve městě si šeptali: „Novotný mu odpustil!“ Někteří mě obdivovali, jiní nechápali. Jana mi řekla: „Nevím, jestli to dokážu jako ty.“ A já jí rozuměl.

Život jde dál – ale už nikdy nebude stejný. Každý den chodím kolem místa nehody a pokládám tam květiny. S Martinem jsme si občas napsali pár slov – o Aničce, o životě.

Někdy přemýšlím: Udělal bych to znovu? Odpustil bych znovu? Nebo je nenávist jednodušší cesta? Co byste udělali vy?