Nikdy mi nebudeš diktovat, jak mám žít, řekla mi snacha po smrti mého syna

„Tohle je můj dům, Lucie! A dokud tu bydlíš, budeš respektovat moje pravidla!“ vykřikla jsem, až se mi třásl hlas. Lucie stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči tvrdé jako sklo. „Nikdy mi nebudeš diktovat, jak mám žít! Nejsem tvoje dcera, ale tvoje snacha. A Tomáš by tohle nikdy nedovolil!“ Její slova mě bodla hlouběji než cokoliv předtím.

Ještě před pár lety bych si nikdy nepomyslela, že se ocitnu v takové situaci. Když mi před dvaceti lety v noci zavolali z nemocnice, že můj manžel Petr zemřel při autonehodě na dálnici D1, zhroutil se mi svět. Zůstala jsem sama s malým Tomášem. Bylo mu tehdy pět let a já měla pocit, že musím být silná za nás oba. Všechno jsem podřídila jemu – jeho škole, jeho zájmům, jeho budoucnosti. Pracovala jsem jako zdravotní sestra na směny v nemocnici v Brně a veškerý volný čas věnovala Tomášovi. Nikdy jsem si nikoho dalšího nenašla, protože jsem měla pocit, že by to bylo zrada na Petrovi.

Tomáš byl hodné dítě, ale čím byl starší, tím víc jsem cítila, jak se mi vzdaluje. Když začal studovat na Masarykově univerzitě, už jsem ho skoro neviděla. Přesto jsem mu každý týden vařila jeho oblíbenou svíčkovou a doufala, že přijde domů aspoň na neděli. Pak mi jednoho dne oznámil, že má vážnou známost – Lucii. Byla jiná než dívky, které jsem si pro něj představovala. Mluvila nahlas, smála se ještě hlasitěji a nikdy se neptala na můj názor.

Když se vzali a rozhodli se nastěhovat ke mně do bytu na Lesné, byla jsem přesvědčená, že to zvládneme. Ale už první týdny ukázaly, jak moc jsem se mýlila. Lucie měla jiné představy o domácnosti – vařila exotická jídla místo tradičních českých receptů, nechávala po sobě nepořádek a často domů zvala své kamarádky. Tomáš byl mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny.

Jednoho večera jsem přišla domů z noční směny a našla kuchyň plnou cizích lidí. Lucie seděla u stolu s vínem v ruce a smála se na celé kolo. „Tohle je rodinný byt! Tady se nedělají mejdany!“ vyjela jsem na ni. „Eva, uklidni se,“ ozval se Tomáš unaveně. „Lucie má narozeniny.“ Ale já už nevnímala nic než svůj vztek a pocit zrady.

Od té doby se naše vztahy jen zhoršovaly. Lucie mi začala vyčítat, že se jí pletu do života. Já jí zase měla za zlé, že mi bere syna a ničí domov, který jsem s Petrem budovala tolik let. Tomáš byl stále častěji pryč – pracoval dlouho do noci nebo chodil s kamarády na pivo. Jednou v noci přišel domů opilý a pohádal se s Lucií tak hlasitě, že mě to probudilo.

„Proč jsi pořád na straně své matky?“ křičela Lucie. „Protože ona je jediná rodina, která mi zbyla!“ odpověděl Tomáš roztřeseným hlasem.

A pak přišla ta osudná noc. Tomáš měl autonehodu – stejně jako jeho otec. Tentokrát mi volali z policie. Když jsem přijela do nemocnice a viděla jeho bezvládné tělo, měla jsem pocit, že umírám podruhé.

Pohřeb byl chladný a tichý. Lucie seděla vedle mě a ani jednou se na mě nepodívala. Po obřadu jsme šly domů každá zvlášť – ona do našeho bytu, já do prázdného pokoje po Tomášovi.

První týdny po jeho smrti jsme spolu skoro nemluvily. Jen jsme kolem sebe chodily jako stíny. Jednoho dne přišla Lucie za mnou do kuchyně: „Evo, chci ti něco říct.“ Mlčela jsem a čekala. „Chci tu ještě chvíli zůstat. Nemám kam jít.“ Přikývla jsem – ne ze soucitu, ale protože jsem byla příliš unavená na další hádky.

Ale napětí mezi námi rostlo každým dnem. Lucie začala chodit pozdě domů, někdy ani nepřišla vůbec. Jednou večer jsem jí řekla: „Měla bys začít přemýšlet o vlastním bydlení.“ Odpověděla mi tím jediným větou: „Nikdy mi nebudeš diktovat, jak mám žít.“

Seděla jsem pak dlouho v kuchyni a přemýšlela o všem, co jsme s Tomášem prožili. O tom, jak moc jsem ho milovala a jak moc jsem chtěla být dobrou matkou. Ale možná jsem ho tím svým strachem a láskou svazovala víc, než bylo zdrávo.

Dnes je to rok od Tomášovy smrti a já sedím u jeho hrobu na Ústředním hřbitově v Brně. Přemýšlím o tom, jestli bych něco udělala jinak – jestli bych měla být méně přísná nebo víc otevřená novým věcem. Možná bych měla Lucii víc pochopit… nebo aspoň zkusit odpustit jí i sobě.

Možná je čas pustit minulost a začít žít svůj vlastní život – poprvé po tolika letech.

Co myslíte? Dá se vůbec najít smíření mezi tchyní a snachou po takové tragédii? Nebo jsme si navždy cizí?