Když ti vlastní dcera zmizí ze života: Příběh matky, která ztratila kontakt s jediným dítětem

„Nevolej mi. Nehledej mě. Musím žít po svém.“ To byla poslední zpráva, kterou mi Klára poslala. Už je to přesně rok. Každé ráno se probouzím s nadějí, že dnes už třeba přijde zpráva, že dnes už třeba zazvoní telefon. Ale nic. Jen ticho, které mě dusí a rozkládá zevnitř.

Sedím u kuchyňského stolu v našem malém bytě na Jižním Městě a zírám na mobil. Prsty mi samy sklouzávají k jejímu jménu v kontaktech. Někdy začnu psát: „Klárko, jak se máš? Moc mi chybíš…“ Ale vždycky to smažu. Co když ji tím jen odradím? Co když ji tím ještě víc ztratím?

Klára byla moje všechno. Její otec nás opustil, když jí byly tři roky. Zůstaly jsme samy. Byla jsem mladá, vystrašená, ale pro ni jsem chtěla být silná. Dělala jsem dvě práce – dopoledne v družině na základce, večer uklízečka v kancelářích na Pankráci. Všechno jen proto, aby měla hezké dětství, mohla jezdit na tábory a nemusela se stydět před spolužáky.

Jenže čím byla starší, tím víc jsem cítila, že mi uniká. Ve čtrnácti začala chodit s partou z parku. Přestala mi říkat, kam jde, vracela se pozdě, někdy vůbec. Jednou jsem ji našla v noci na lavičce s klukem, kterého jsem nikdy předtím neviděla. „Mami, neřeš to,“ řekla mi tehdy a já poprvé ucítila tu propast mezi námi.

Snažila jsem se být přísná i chápavá zároveň. Zakazovala jsem jí vycházky, pak jsem jí zase dovolila všechno v naději, že se mi svěří. Ale nic nepomáhalo. Když matka nemá nikoho, kdo by jí poradil nebo pomohl… Všichni kolem měli manžely, babičky, dědečky. Já měla jen Kláru a ona mě.

Po maturitě mi oznámila, že jde studovat do Brna. Byla jsem pyšná i smutná zároveň. Pomáhala jsem jí balit věci do koleje a v duchu doufala, že vzdálenost nám pomůže najít k sobě cestu zpátky. První měsíce jsme si volaly skoro denně. Pak už jen jednou týdně. Pak jednou za měsíc.

A pak přišla ta zpráva. „Nevolej mi. Nehledej mě. Musím žít po svém.“

Od té doby nevím nic. Její profil na Facebooku je prázdný, Instagram smazala. Volala jsem její spolubydlící z koleje – prý se odstěhovala k nějakému příteli a nechce s nikým mluvit. Volala jsem i její bývalé kamarádce Simoně: „Jani, já fakt nevím… Klára prostě zmizela.“

Začala jsem chodit k psycholožce na polikliniku v Modřanech. „Musíte ji nechat jít,“ říká mi pořád dokola paní doktorka Novotná. Ale jak mám nechat jít vlastní dítě? Jak mám žít dál, když nevím, jestli je v pořádku? Jestli není nemocná nebo v nějakém průšvihu?

Někdy mám vztek – na ni i na sebe. Proč mi aspoň nenapíše? Proč mě takhle trestá? Ale pak si vzpomenu na všechny ty chvíle, kdy jsem na ni byla moc tvrdá nebo moc ustrašená… Možná jsem ji dusila svojí láskou a péčí.

Jednou za měsíc chodím do kostela svatého Václava na Náměstí Míru zapálit svíčku za Kláru. Sedím v lavici mezi cizími lidmi a šeptám: „Bože, dej jí sílu a ochraňuj ji.“ Vždycky mám pocit, že mě někdo pozoruje – možná anděl strážný nebo jen moje vlastní výčitky.

Moje sestra Alena mi říká: „Jano, musíš žít dál! Najdi si koníček, choď mezi lidi.“ Jenže já nemám sílu ani chuť na nic jiného než čekat na zprávu od Kláry.

Jednoho dne zazvonil zvonek u dveří. Srdce mi vyskočilo až do krku – co když je to ona? Ale byl to jen pošťák s dopisem od zdravotní pojišťovny.

Začala jsem psát Kláře dopisy – opravdové papírové dopisy – ale nikdy jsem je neposlala. Schovávám je do šuplíku pod prádlem. Možná je jednou najde a pochopí…

Někdy si představuju, jak by to bylo, kdyby se vrátila domů. Co bych jí řekla? „Promiň mi všechno?“ Nebo bych jen mlčky objala?

Jednou večer jsem šla do parku na lavičku, kde jsme spolu sedávaly, když byla malá. Seděla jsem tam dlouho do noci a doufala, že ji třeba potkám… Ale přišli jen dva bezdomovci a ptali se mě na cigaretu.

V práci už si všimli, že nejsem ve své kůži. Kolega Petr se mě jednou zeptal: „Jano, co se děje?“ Rozbrečela jsem se přímo v kanceláři.

Někdy mám pocit, že už to nevydržím. Ale pak si vzpomenu na Klářin smích, když byla malá… Na to, jak jsme spolu pekly perníčky o Vánocích…

Možná jsem udělala chyby jako matka. Možná jsem ji měla víc pustit k sobě nebo naopak víc chránit před světem… Ale kdo to má vědět?

Každý den čekám a bojím se zároveň.

Říkám si: Je lepší žít v nejistotě a naději, nebo mít jistotu a bolest? Co byste dělali vy na mém místě?