Zrada v srdci: Když nejlepší kamarádka žádá o odpuštění, které nemůžu dát

„Můžu být tvoje svědkyně?“ Jana se na mě dívala s tím svým známým úsměvem, jako by se nic nestalo. V tu chvíli mi v hlavě zaburácelo tisíc vzpomínek. Bylo to přesně před pěti lety, kdy jsem ji našla v posteli s Petrem, mým tehdejším snoubencem. Její vlasy rozhozené na jeho polštáři, jeho ruka na jejích zádech. Ten obraz mě pronásleduje dodnes.

„Jano, to nemyslíš vážně,“ vydechla jsem a cítila, jak se mi třesou ruce. V kuchyni voněla káva, kterou jsem právě dovařila, ale v puse jsem měla sucho. „Po tom všem…“

Jana sklopila oči. „Já vím, že jsem ti ublížila. Ale už je to dávno. Všichni děláme chyby.“

„Chyby?“ zasmála jsem se hořce. „Tohle nebyla chyba. To byla zrada.“

Za oknem pršelo a kapky bubnovaly do parapetu. Moje máma seděla v obýváku a předstírala, že poslouchá rádio, ale bylo jasné, že slyší každé naše slovo. Věděla jsem, že je na Janině straně – vždycky říkala, že přátelství je víc než chlapi. Ale já jsem si nebyla jistá, jestli tohle dokážu překousnout.

Když jsem tenkrát zjistila pravdu, zhroutila jsem se. Petr mi tvrdil, že to nic neznamenalo, že byl opilý a že mě miluje. Jana mi psala dlouhé zprávy o tom, jak ji to mrzí a jak nechce přijít o naše přátelství. Jenže já jsem přišla o všechno – o lásku i o důvěru v lidi.

Roky jsem se sbírala dohromady. Přestěhovala jsem se z Plzně do Prahy, začala novou práci v knihovně a poznala Tomáše. Tomáš byl všechno, co Petr nebyl – klidný, spolehlivý, laskavý. Když mě požádal o ruku na Petříně pod rozkvetlými stromy, poprvé po letech jsem věřila, že můžu být zase šťastná.

A teď tu stojí Jana v mé kuchyni a chce být součástí mého nového začátku.

„Myslíš si, že když uplynulo pár let, tak je všechno zapomenuté?“ zeptala jsem se tiše.

„Nezapomněla jsem,“ odpověděla Jana a v očích se jí leskly slzy. „Ale chci to napravit. Chci ti být oporou.“

V tu chvíli vešla máma do kuchyně. „Lucko, měla bys jí dát šanci,“ řekla smířlivě. „Každý si zaslouží odpuštění.“

„A co já?“ vybuchla jsem. „Kdo myslí na to, co potřebuju já?“

Máma se zarazila a Jana si otřela oči hřbetem ruky. „Já tě mám pořád ráda,“ zašeptala.

Sedla jsem si ke stolu a hlavu složila do dlaní. V hlavě mi vířily vzpomínky na naše dětství – jak jsme spolu jezdily na kolech po sídlišti, jak jsme si psaly deníky a plánovaly společnou budoucnost. A pak ten jeden večer, kdy mi Jana volala a brečela do telefonu: „Promiň… promiň…“

Tomáš přišel domů dřív z práce a hned poznal napětí ve vzduchu. „Děje se něco?“ zeptal se opatrně.

„Jana chce být moje svědkyně,“ řekla jsem bezbarvě.

Tomáš se zamračil. „To je ta…?“

Přikývla jsem.

„To je tvoje rozhodnutí,“ řekl nakonec a pohladil mě po rameni.

Celý večer jsem přemýšlela. Všichni kolem mě chtěli smíření – máma, Jana, dokonce i některé společné kamarádky mi psaly zprávy typu: „Bylo by hezké ji pozvat.“ Jenže nikdo neviděl tu bolest, která ve mně pořád byla.

Druhý den ráno mi Jana poslala dlouhou zprávu: „Lucko, vím, že si nezasloužím druhou šanci. Ale chci být u toho nejdůležitějšího dne tvého života. Prosím tě o odpuštění.“

Seděla jsem u okna a dívala se na šedivou oblohu nad Prahou. Přemýšlela jsem o tom, co znamená odpustit – jestli je to něco, co děláme pro druhé, nebo pro sebe. Jestli tím nezradím sama sebe.

Nakonec jsem Janě napsala: „Potřebuju čas. Nechci tě na svatbě jako svědkyni. Možná jednou dokážu odpustit, ale teď ještě ne.“

Jana už neodpověděla.

Svatba byla krásná – Tomášova rodina mě přijala mezi sebe s otevřenou náručí a moji přátelé mi připravili překvapení v podobě starých fotek z dětství. Ale stejně ve mně zůstala trhlina.

Občas si říkám: Je možné opravdu odpustit zradu? Nebo některé rány nikdy nezmizí? Co byste udělali vy na mém místě?