Hořká chuť nového domova: Příběh jedné slavnosti a rozbité rodiny

„Tohle snad nemyslíš vážně, Lucie! Takovou kuchyň bych si nikdy nevybrala. A ten stůl? Vždyť je to kýč!“ Její hlas se nesl celým bytem, až se mi sevřelo hrdlo. Stála jsem uprostřed našeho nového obýváku, v ruce skleničku bílého vína, a cítila, jak se mi podlamují kolena. Všichni hosté ztichli, dokonce i můj muž Tomáš, který obvykle dokáže každou situaci odlehčit. Jenže teď se jeho tvář stáhla do tvrdé masky.

Byl to náš první večer v novém bytě na pražském Proseku. Tolik jsme se těšili – po měsících hledání, papírování a nekonečných kompromisů jsme konečně měli místo, které jsme mohli nazývat domovem. Pozvali jsme nejbližší rodinu a pár přátel na malou kolaudační oslavu. Všechno mělo být dokonalé. Jenže moje tchyně, paní Novotná, měla jiný názor.

„Mami, prosím tě…“ začal Tomáš tiše, ale ona ho přerušila mávnutím ruky. „Nech mě domluvit! Já jen říkám, že když už jste si pořídili byt, tak jste si mohli vybrat něco lepšího. A ta sedačka? To je snad z bazaru!“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Všichni se na mě dívali. Moje máma seděla v koutě a nervózně si pohrávala s ubrouskem. Snažila jsem se nadechnout a odpovědět klidně: „Paní Novotná, vybírali jsme všechno podle toho, co se líbí nám. Je to náš domov.“

„To vidím,“ odsekla. „Ale až budete mít děti, budete litovat. Tohle není praktické.“

V tu chvíli jsem to nevydržela. „Proč vám nikdy nic není dost dobré? Proč musíte všechno kritizovat?“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil.

Nastalo trapné ticho. Tomáš mě vzal za ruku, ale jeho dlaň byla studená a napjatá. Tchyně se uraženě zvedla od stolu. „Tak já asi půjdu. Nechci tu být na obtíž.“

„Mami, neblázni,“ snažil se ji Tomáš zadržet, ale ona už si brala kabát.

Hosté se začali tiše vytrácet. Zůstali jsme sami v prázdném bytě plném nedojedených chlebíčků a rozlitého vína.

Sedla jsem si na zem a rozbrečela se. Tomáš si ke mně přisedl a objal mě kolem ramen. „Promiň…“ zašeptal. „Nevím, co mám dělat.“

„Já už taky ne,“ vzlykla jsem. „Vždycky je to stejné. Nikdy jí nebudu dost dobrá.“

Tomáš mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi mnou a svou matkou. On ji miluje, ale zároveň vidí, jak mi její slova ubližují.

Další dny byly napjaté. Tchyně mi nevolala ani nepsala. Tomáš byl zamlklý, doma panovalo ticho. Moje máma mi radila: „Zkus jí napsat, omluvit se za ten výbuch.“ Ale proč bych se měla omlouvat já? Byla to ona, kdo mě ponížil před celou rodinou.

Jednou večer Tomáš promluvil: „Lucie, já vím, že to bylo hrozné. Ale ona je prostě taková… Nikdy nebyla moc citlivá.“

„A já mám být do konce života za tu špatnou?“ zeptala jsem se ho zoufale.

„Ne… Ale nechci přijít o mámu ani o tebe.“

Mlčeli jsme dlouho. Pak jsem napsala paní Novotné zprávu: „Mrzí mě, jak to dopadlo na oslavě. Bylo to pro mě důležité a vaše slova mě zabolela. Snad najdeme cestu, jak spolu vycházet.“

Odpověď přišla až za dva dny: „Já už jsem stará na změny. Ale Tomáš je můj jediný syn a nechci ho ztratit. Snad časem pochopíš.“

Nic víc.

Od té doby je mezi námi chladno. Rodinné obědy jsou napjaté, Tomáš je nervózní a já mám pocit, že nikdy nebudu patřit do jeho rodiny tak úplně.

Někdy si říkám – co kdybych tehdy mlčela? Nebo kdybych byla silnější? Může vůbec někdy přijít smíření? Nebo jsou některé rány v rodině prostě příliš hluboké?

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat o vztah s někým, kdo vás nikdy nepřijme?