Mezi dvěma domovy: Když srdce táhne na opačné strany

„To není fér, Kláro! Tvoje máma nám nabízí peníze a ty chceš všechno utratit za byt? Co můj táta?“ křičel na mě Petr, když jsem po práci přišla domů. V ruce jsem ještě držela tašku s nákupem a cítila, jak mi v očích pálí slzy.

„A co mám dělat, Petře? Máme šanci konečně bydlet ve svém! Už mě nebaví žít v podnájmu, kde nám každý měsíc zvedají nájem. Tvoje máma nám nikdy nepomohla, moje teď ano. Chci domov!“ odpověděla jsem tiše, ale pevně.

Petr se otočil a bouchl dveřmi do ložnice. Zůstala jsem stát v kuchyni a poslouchala ticho, které mezi námi narůstalo už týdny. Od té doby, co jeho táta onemocněl rakovinou, byl Petr jiný. Uzavřený, podrážděný, plný strachu a vzteku. Jeho máma volala každý den a prosila nás o pomoc – na léčbu, na léky, na dopravu do nemocnice v Motole.

Moje máma naopak volala s nadějí v hlase: „Klárko, našetřila jsem vám něco stranou. Když si teď vezmete hypotéku, můžete mít vlastní byt. Už žádné stěhování, žádné hádky s majiteli.“

Sedla jsem si ke stolu a rozbalila rohlíky. V hlavě mi vířily výčitky. Vždycky jsem byla ta, co drží rodinu pohromadě. Ale teď? Byla jsem rozpolcená mezi dvěma světy – mezi svou mámou a Petrovým tátou, mezi snem o domově a povinností pomoci.

Druhý den ráno jsme jeli za Petrovými rodiči do Kladna. Jeho táta ležel v posteli, bledý a slabý. „Klárko, Petře… vím, že je to těžké. Ale já už toho moc nepotřebuju. Vy si zařiďte život,“ řekl tiše a pohladil mě po ruce. Petr se rozplakal. Nikdy předtím jsem ho neviděla tak zlomeného.

Cestou zpět jsme mlčeli. Večer jsme seděli u stolu a já začala: „Petře, co kdybychom peníze rozdělili? Část na byt, část na léčbu?“

„To nestačí ani na jedno pořádně! Táta potřebuje drahé léky a my na byt stejně budeme potřebovat hypotéku. Máma říkala, že bez většího vkladu nám banka nedá dobré podmínky,“ odpověděl Petr zoufale.

„A co kdybychom ještě chvíli počkali? Zůstaneme v podnájmu a ušetříme víc,“ navrhla jsem.

„A co když táta tu už nebude? A co když tvoje máma mezitím peníze použije na něco jiného?“

Byli jsme v pasti. Každý den jsme se hádali víc a víc. Začala jsem se bát chodit domů. Moje máma mi psala zprávy: „Klárko, už jste si vybrali byt? Mám radost za vás.“ Petrově mámě jsem se vyhýbala – bála jsem se její bolesti i výčitek.

Jednou večer jsem šla na procházku do Stromovky. Sedla jsem si na lavičku a brečela. Vedle mě si přisedla starší paní. „Děvče, proč pláčeš?“ zeptala se laskavě.

„Nevím, co mám dělat… Mám pomoct manželově rodině nebo si konečně zařídit vlastní život?“ vyhrkla jsem.

Paní se usmála: „Vždycky budeš muset něco obětovat. Ale nesmíš zapomenout sama na sebe.“

Doma jsem našla Petra sedět potmě v kuchyni. „Promiň mi to všechno,“ řekl tiše. „Bojím se o tátu i o nás dva.“

Objala jsem ho. „Já taky. Ale musíme to rozhodnout spolu.“

Další dny jsme strávili rozhovory s oběma rodinami i s bankou. Nakonec jsme se rozhodli – peníze použijeme na léčbu jeho táty. Byt počká. Moje máma byla zklamaná, ale pochopila to.

Petrovi tátovi se přitížilo a za pár měsíců zemřel. Petr byl zdrcený, ale věděl, že jsme udělali maximum. Já jsem přišla o sen o vlastním domově – alespoň prozatím.

Ale něco jsme získali: znovu jsme našli cestu k sobě.

Teď sedím u okna našeho malého bytu a přemýšlím: Udělali jsme správně? Nebo jsme jen odložili vlastní štěstí na neurčito? Co byste udělali vy na mém místě?