Dar, který změnil dva životy: Příběh o odvaze a lidskosti

„Paní Nováková, prosím vás, pojďte rychle na JIPku! Honzíkovi se zhoršily výsledky, potřebujeme vás!“ volala na mě kolegyně Jana, když jsem si zrovna v šatně oblékala kabát po dvanáctihodinové směně. V tu chvíli jsem zapomněla na únavu i na to, že mě doma čeká dcera s úkoly do školy. Běžela jsem chodbou nemocnice Motol, kde už jsem zažila ledacos, ale tohle bylo jiné.

Honzík byl desetiletý kluk s velkýma hnědýma očima a úsměvem, který dokázal rozzářit i ten nejtemnější den. Před třemi měsíci mu selhaly ledviny. Jeho maminka, paní Dvořáková, seděla u jeho postele každý den, oči zarudlé od pláče a bezmoci. Otec se snažil držet rodinu pohromadě, ale bylo vidět, jak ho situace ničí. „Proč zrovna on?“ ptala jsem se sama sebe pokaždé, když jsem mu měřila tlak nebo podávala léky.

Jednoho dne přišla lékařka MUDr. Křížová s výsledky testů: „Bohužel, ani maminka, ani tatínek nejsou vhodnými dárci. Ani prarodiče. Musíme čekat na dárce z registru.“ V tu chvíli se paní Dvořáková zhroutila. Objala jsem ji a cítila, jak se mi do očí derou slzy. „Co když se žádný dárce nenajde?“ šeptala. Neměla jsem odpověď.

Doma jsem o Honzíkovi nemohla přestat přemýšlet. Moje dcera Anička si hrála s panenkami a já ji pozorovala s pocitem viny – proč má moje dítě štěstí a jiné ne? V noci jsem nemohla spát. V hlavě mi zněla slova MUDr. Křížové: „Někdy jedinou šancí je živý dárce.“

Další den jsem se zeptala: „A co kdybych podstoupila testy já?“ Lékařka se na mě překvapeně podívala: „Jste si jistá? Je to velký zásah do života.“ Ale já už byla rozhodnutá.

Testy trvaly několik týdnů. Každý den jsem chodila do práce a snažila se být silná pro Honzíka i jeho rodinu. Když mi MUDr. Křížová zavolala: „Paní Nováková, jste vhodná dárkyně,“ rozbrečela jsem se štěstím i strachem zároveň.

Musela jsem to říct doma. Seděla jsem s Aničkou u stolu a vysvětlovala jí: „Maminka půjde na operaci, aby pomohla jednomu chlapečkovi.“ Anička mě objala: „Nebojím se o tebe, mami. Jsi statečná.“ Ale moje maminka byla proti: „Proč riskuješ? Máš vlastní dítě! Co když se ti něco stane?“ S manželem jsme se hádali dlouho do noci. „Myslíš na nás vůbec?“ vyčetl mi. Ale já věděla, že kdybych neudělala nic, nikdy bych si to neodpustila.

Den operace byl jako zlý sen i krásný sen zároveň. Ležela jsem na operačním sále, kolem mě světla a cizí hlasy. Když jsem se probudila, první co jsem slyšela bylo: „Transplantace proběhla úspěšně.“ Slzy mi tekly po tváři.

Honzík se zotavoval rychleji, než jsme čekali. Když mě poprvé přišel navštívit do pokoje, držel v ruce obrázek – nakreslil mě jako superhrdinku s pláštěm a velkým srdcem na hrudi. „Děkuju, tetičko,“ řekl tiše. V tu chvíli jsem věděla, že všechno stálo za to.

Ale nebylo to jednoduché. Někteří kolegové mi záviděli pozornost médií, která se kolem příběhu začala točit. „Děláš to pro slávu?“ ptala se mě jedna sestra jedovatě na chodbě. Jiní mi psali anonymní vzkazy: „Mysli radši na vlastní rodinu.“ Byly chvíle, kdy jsem litovala – hlavně když jsem měla bolesti nebo když Anička plakala, že nemůžu jít ven.

Rodina Dvořákových mi nabídla peníze jako poděkování. Odmítla jsem: „Tohle se nedá zaplatit.“ Ale jejich vděčnost byla upřímná – stali jsme se přáteli na celý život.

Po několika měsících jsem začala chodit na besedy o dárcovství orgánů. Vyprávěla jsem svůj příběh studentům zdravotnických škol i rodičům nemocných dětí. Někteří plakali, jiní se ptali: „Nebála jste se?“ Samozřejmě že bála! Ale strach nesmí být silnější než naděje.

Dnes už je Honzík zdravý kluk – hraje fotbal za Slovan Liberec a každý rok mi posílá pohled k narozeninám. Moje rodina mě nakonec pochopila – Anička je na mě pyšná a manžel říká: „Udělala jsi správnou věc.“

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala bych to znovu? Ano. Protože někdy stačí jeden odvážný krok a změníte tím dva životy najednou.

A co vy? Myslíte si, že byste dokázali udělat totéž? Nebo by vás strach zastavil?