Maminka mi zničila manželství: Když jsem ji vzala k nám, netušila jsem, co všechno přijde

„Proč jsi zase nechala ty hrnky ve dřezu? To tě doma nenaučili uklízet?“ ozvalo se z kuchyně tak hlasitě, že to museli slyšet i sousedi. Stála jsem v předsíni s taškou plnou nákupu a v tu chvíli mi bylo jasné, že tohle nebude jednoduché. Maminka byla u nás sotva týden a už se v našem bytě rozhostilo napětí, které by se dalo krájet.

Když mi volala, že už sama doma nezvládá ani dojít na nákup a že jí je smutno, neváhala jsem. „Mami, přijeď k nám. Máme pokoj navíc, děti tě rády uvidí a já ti budu moct pomoct,“ říkala jsem tehdy s nadějí v hlase. Manžel Petr jen pokrčil rameny: „Jestli myslíš, že je to dobrý nápad…“ Věděla jsem, že není nadšený, ale nikdy by mi neřekl ne. Petr byl vždycky ten tichý typ – pracovitý, spolehlivý, ale city moc nedával najevo. Pracoval jako projektant v Brně a domů jezdil často až večer.

První dny byly zvláštní. Maminka byla vděčná za společnost, děti byly nadšené z babiččiných pohádek a já měla pocit, že jsme konečně opravdová rodina. Jenže pak začaly drobnosti. Maminka měla potřebu komentovat všechno – jak vařím, jak vychovávám děti, jak mluvím s Petrem. „Za nás bys dostala přes prsty, kdybys takhle odmlouvala,“ říkala dceři Lucce, když se jí nelíbilo, že musí vypnout tablet. Syn Honzík zase dostával přednášky o tom, že kluci mají být venku a ne sedět u počítače.

Jednou večer jsem zaslechla maminku, jak si s Petrem povídá v obýváku. „Víš, Petro, já nevím, jestli je to dneska normální, ale za nás by chlap nikdy nemyl nádobí. To byla ženská práce.“ Petr se jen usmál a řekl: „Doba se mění, paní Marie.“ Ale viděla jsem na něm, že ho to mrzí. Od té doby začal chodit domů ještě později.

Začala jsem být unavená. Každý den jsem balancovala mezi tím, abych byla dobrou dcerou, manželkou i matkou. Maminka chtěla pozornost a péči – „Zase jsi mi zapomněla koupit ty moje sušenky! A proč mi nikdo nezavolal doktora?“ – děti chtěly svůj klid a Petr chtěl aspoň trochu normálního domova.

Jednou v noci jsem slyšela tichý pláč z mamčina pokoje. Sedla jsem si k ní na postel a pohladila ji po ruce. „Mami, co se děje?“ vzlykla: „Já už tu nechci být na obtíž… Vím, že ti kazím život.“

„To není pravda,“ zalhala jsem. Ale v tu chvíli jsem si poprvé přiznala, že je to možná pravda.

Začaly hádky s Petrem. „Takhle to dál nejde! Doma už nemám klid ani chvíli. Marie pořád něco řeší, děti jsou nervózní a ty jsi pořád ve stresu!“ vybuchl jednou večer. „Co mám dělat? Je to moje máma! Nemůžu ji nechat samotnou!“ křičela jsem zpátky.

Děti se začaly stahovat do svých pokojů. Lucce bylo teprve deset a už mi jednou řekla: „Mami, proč je babička pořád naštvaná?“ Honzík začal chodit ven s kamarády a domů se vracel až večer.

Maminka byla čím dál víc uzavřená do sebe. Přestala chodit ven i na procházky do parku. Jen seděla u okna a dívala se ven. Jednou jsem ji našla s dopisem v ruce – psala sestřenici do Olomouce, jestli by ji nevzala k sobě.

Petr mi jednoho dne oznámil: „Jdu na pár dní k bratrovi. Potřebuju si odpočinout.“ V tu chvíli mi došlo, že ztrácím všechno – manžela i rodinu.

Zavolala jsem sestřenici Aleně a poprosila ji o pomoc. „Marie může být u nás na chalupě na Vysočině. Aspoň na čas,“ souhlasila Alena.

Když jsme maminku vezli autem pryč z Brna, mlčela celou cestu. Jen na rozloučenou mě objala a zašeptala: „Promiň mi to všechno.“

Doma bylo najednou ticho. Děti se pomalu vracely do normálu, Petr se po týdnu vrátil domů a snažili jsme se dát věci dohromady. Ale něco mezi námi zůstalo zlomené.

Teď sedím večer u stolu a přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem dát přednost mámě před manželem? Nebo jsem měla být tvrdší a postavit se jí dřív? Co byste udělali vy na mém místě?