Vyhodila jsem manželovu tetu: Její drzost neznala mezí

„To snad nemyslíš vážně, Aleno!“ vykřikla jsem, když jsem viděla, jak bezostyšně prohrabuje naši lednici. Bylo to poprvé, co jsem na ni zvýšila hlas. Ale už jsem to prostě nevydržela. Stála tam v naší kuchyni, v ruce držela poslední kousek dortu, který jsem pekla pro dceru k narozeninám, a s naprostým klidem ho ukusovala.

„No co? Stejně by se zkazil,“ odvětila a ani se na mě nepodívala. V tu chvíli mi hlavou proběhlo všechno, co se za poslední tři dny stalo. Když mi Petr oznámil, že jeho teta Alena přijede z Německa na pár dní, byla jsem nervózní, ale chtěla jsem udělat dobrý dojem. Připravila jsem pokoj pro hosty, napečené koláče voněly po bytě a děti se těšily na příbuznou, kterou nikdy neviděly.

Jenže už první večer bylo jasné, že tahle návštěva nebude jednoduchá. Alena vešla do bytu s hlasitým smíchem a hned začala komentovat náš nábytek: „Tohle jste si koupili v IKEA? No, aspoň je to levné.“ Petr se snažil žertovat, ale mě to bodlo u srdce. Vždyť jsme na tu sedačku šetřili skoro rok.

Druhý den ráno mě probudil hluk z kuchyně. Alena už tam byla a vařila si kávu z mého oblíbeného hrníčku – toho, který mi dala maminka k promoci. „To je jen hrnek,“ mávla rukou, když jsem jí to připomněla. Pak začala vyprávět dětem historky o tom, jak byl Petr jako malý hrozně rozmazlený a jak já prý určitě neumím vařit svíčkovou tak jako jeho maminka.

Snažila jsem se být trpělivá. Ale každý den byl horší. Alena kritizovala všechno – od toho, jak máme pověšené záclony, až po to, že dcera chodí na balet místo na fotbal. „Holka má být pořádná, ne nějaká baletka,“ prohlásila u večeře a dcera se rozplakala.

Petr byl v práci dlouho do večera a když přišel domů, snažil se situaci zlehčovat: „To víš, Alena je prostě svá.“ Jenže já už byla na pokraji sil. Když jsem jednou přišla domů z práce a našla Alenu v ložnici, jak přerovnává naše prádlo a komentuje moje spodní prádlo („Tohle nosíš? To bych si na sebe nikdy nevzala!“), měla jsem chuť utéct z vlastního bytu.

Večer jsme se s Petrem pohádali. „Proč jí to dovoluješ? Proč jí nikdy nic neřekneš?“ vyčítala jsem mu. „Je to rodina,“ odpověděl tiše. „A ona tu bude jen pár dní.“

Jenže ty dny se táhly jako věčnost. Alena začala zvát své známé na návštěvy bez našeho vědomí, vařila v kuchyni jídla, která nikdo nejedl, a pak nám vyčítala plýtvání. Jednou dokonce přivedla domů cizího psa a nechala ho běhat po bytě – náš syn má přitom alergii na srst.

Když jsem jí to řekla, jen pokrčila rameny: „Aspoň si zvykne.“

Toho večera jsem seděla v koupelně a brečela do ručníku. Přemýšlela jsem, jestli jsem špatná hostitelka nebo jestli je chyba v ní. Ale když jsem viděla, jak dcera nechce jít domů ze školy a syn se schovává v pokoji, rozhodla jsem se jednat.

Druhý den ráno jsem si s Alenou sedla ke stolu. „Aleno, myslím, že je čas, abyste jela domů,“ řekla jsem pevně. Chvíli na mě koukala nevěřícně a pak začala křičet: „Taková nevděčná holka! Já přijedu z ciziny a ty mě vyhazuješ? To by se za mých mladých let nestalo!“

Petr přišel do kuchyně právě ve chvíli, kdy Alena balila kufr a házela věci do tašky. „Co se děje?“ ptal se zmateně.

„Tvoje žena mě vyhazuje!“ vykřikla Alena.

Podíval se na mě a já mu v očích viděla otázku: opravdu to chci? Ale já už nemohla jinak.

Když Alena odešla, v bytě bylo najednou ticho. Děti si oddychly a já měla pocit viny i úlevy zároveň. Petr byl několik dní zamlklý a vyčítal mi, že jsem rodinu rozbila.

Ale já vím jedno: chránila jsem svoje děti i sebe. A přesto mě pořád trápí otázka – mohla jsem to udělat jinak? Nebo je někdy správné postavit hranice i za cenu rodinného konfliktu?

Co byste udělali vy na mém místě? Je rodina opravdu vždycky přednější než vlastní klid a pohoda?