Jablko, které rozbilo naši rodinu: Příběh o pokušení a důvěře

„Aničko, počkej tady a nesněz to jablko, ano? Hned jsem zpátky,“ řekla jsem a položila lesklé červené jablko na stůl v kuchyni. Anička se na mě podívala svýma velkýma očima a přikývla. Věděla jsem, že je to její nejoblíbenější ovoce. V hlavě mi probleskla myšlenka: proč vlastně zkouším její vůli? Možná proto, že poslední dobou mám pocit, že se nám doma všechno rozpadá pod rukama a já už nevím, jak jinak zjistit, jestli si ještě můžeme navzájem věřit.

Za dveřmi jsem zaslechla šramot. Petr, můj muž, se vrátil z práce dřív. „Co to tu máme za pokus?“ zasmál se a mrkl na mě. „To je nějaký nový výchovný trend?“

„Jen chci vědět, jestli Anička vydrží pokušení,“ odpověděla jsem podrážděněji, než jsem chtěla. Petr se uchechtl a sedl si ke stolu vedle Aničky. „Tak co, vydržíš to? Vsadím se, že ne,“ poškádlil ji.

Anička se začala vrtět na židli. „Maminko, můžu už?“ zeptala se tiše.

„Ještě chvilku, zlato,“ odpověděla jsem a snažila se usmát. Ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že nejde jen o jablko. Jde o nás všechny. O to, že Petr si ze všeho dělá legraci a já mám pocit, že mě nikdo doma nebere vážně.

Petr mezitím vytáhl mobil a začal natáčet. „Tohle musíme poslat babičce! A možná i na Facebook,“ smál se. Anička se začala červenat a já cítila, jak mi stoupá krev do tváří.

„Přestaň ji natáčet! Není to žádná opička pro tvoje kamarády,“ vyjela jsem na něj.

Petr se zarazil. „No tak, vždyť je to sranda. Všichni teď dělají tyhle výzvy. Viděla jsi to video s Terezou a jejich malou? To mělo tisíce lajků.“

„A co když Anička nechce být na internetu? Přemýšlel jsi někdy nad tím?“

V kuchyni zavládlo ticho. Anička sklopila hlavu a Petr odložil mobil. „Promiň,“ zamumlal.

Sedla jsem si naproti nim a chvíli jsme jen mlčky seděli. Pak jsem si všimla, že Anička má slzy v očích.

„Co je, broučku?“ zeptala jsem se jemně.

„Já nechci být slavná. Já chci jen sníst to jablko,“ zašeptala.

V tu chvíli mi došlo, jak moc jsme ji zatáhli do našich dospělých her a problémů. Jak moc jsme zapomněli na to, co je pro ni důležité.

Petr se zvedl a odešel do ložnice. Slyšela jsem bouchnutí dveří. Zůstala jsem s Aničkou sama v kuchyni.

„Můžeš si ho vzít, zlato,“ řekla jsem tiše.

Anička si s úlevou vzala jablko a zakousla se do něj. Seděla jsem naproti ní a sledovala ji. V hlavě mi vířily myšlenky: Kdy jsme se s Petrem takhle vzdálili? Proč už spolu neumíme mluvit bez hádek? Proč mám pocit, že všechno musím řešit sama?

Večer jsme s Petrem seděli v obýváku. On mlčky sledoval televizi, já listovala časopisem, ale ani jeden z nás nevnímal, co dělá.

„Myslíš, že jsme dobří rodiče?“ zeptala jsem se najednou.

Petr chvíli mlčel. „Nevím. Asi děláme chyby jako každý.“

„Ale proč mám pocit, že jsme pořád proti sobě místo spolu?“

Podíval se na mě unavenýma očima. „Možná jsme zapomněli být tým.“

Dlouho jsme si povídali o tom, co nás trápí – o práci, únavě, o tom, jak nám chybí čas jen pro sebe i pro Aničku. O tom, jak nás sociální sítě nutí porovnávat se s ostatními a dělat věci jen proto, aby nás někdo pochválil nebo obdivoval.

Druhý den ráno jsem šla do Aniččina pokoje. Spala klidně s plyšovým medvědem v náručí. Pohladila jsem ji po vlasech a slíbila si, že už ji nikdy nebudu zatahovat do našich dospělých her.

Od té doby jsme s Petrem začali víc mluvit – nejen o povinnostech, ale i o pocitech. A hlavně jsme přestali natáčet Aničku bez jejího souhlasu. Uvědomili jsme si, že důvěra je křehká věc – stačí jedno jablko a může být pryč.

Někdy přemýšlím: Kolik rodin dnes rozdělují podobné maličkosti? A kolik dětí by nám řeklo pravdu, kdybychom jim opravdu naslouchali?