Mezi dvěma světy: Příběh o volbě mezi rodinou a svědomím

„To mě tam chceš zavřít jako do vězení? To už pro tebe nic neznamenám?“ Karel seděl shrbený na rozvrzané židli v kuchyni, kde se linul pach zatuchliny a starých brambor. Jeho hlas byl zlomený, oči zarudlé. Měla jsem chuť utéct, ale místo toho jsem stála v rohu místnosti, ruce sevřené v pěst, a snažila se nebrečet.

„Tati, já… já už nevím, co mám dělat. Každý týden mi volají sousedi, že jsi zase upadl, že jsi zapomněl zavřít vodu, že ti hoří plotna. Já mám malou Aničku, musím do práce, nemůžu tu být pořád…“

Karel se na mě podíval s takovou bolestí, že jsem měla pocit, že mě to roztrhá zevnitř. „Vždyť já tu žiju celý život. Tady je všechno, co mám. Ty to nechápeš.“

Nechápala jsem. Nebo spíš jsem nechtěla chápat. V Praze jsem byla sama na všechno – Anička měla teprve osm let a já dělala účetní v malé firmě, kde mi šéf sotva toleroval občasné home office. Každý měsíc jsem počítala koruny, abychom vyšly. A teď ještě tohle.

Když mi máma před deseti lety umřela, Karel zůstal sám v domě na konci vesnice u Nového Bydžova. Nikdy jsme si nebyli moc blízcí – nebyl to můj biologický otec, ale po rozvodu rodičů byl jediný chlap v mém životě. Vždycky byl tvrdohlavý, málomluvný, ale měl dobré srdce. Jenže teď už nezvládal ani základní věci.

„Mami, proč je děda smutný?“ zeptala se Anička tiše, když jsme večer seděly v autě před jeho domem. Mlčela jsem. Jak jí to mám vysvětlit? Že někdy musíme volit mezi dvěma špatnými možnostmi?

Další týden mi volala sousedka paní Novotná: „Paní Lucie, Karel zase spadl na dvorku. Ležel tam dvě hodiny, než jsme ho našli.“

V práci mi šéf naznačil, že pokud budu dál chybět, budu si muset hledat něco jiného. Večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních a Anička mě objala kolem ramen: „Neboj se, mami.“

Znovu jsem jela za Karlem. Dům byl ještě zchátralejší než minule – omítka opadávala, v kuchyni byla plíseň. Karel seděl u stolu a díval se do prázdna.

„Tati, musíš do domova. Já už to nezvládnu.“

Mlčel dlouho. Pak řekl: „To už pro tebe nejsem rodina?“

Rozplakala jsem se. „Jsi moje rodina! Ale já mám taky dítě. Nemůžu přijít o práci. Nemůžu být pořád tady.“

„A kdo bude zalévat zahradu? Kdo bude krmit kočku? Kdo si bude povídat s panem Novotným přes plot?“

Bylo to jako by mi vyčítal každou minutu svého života.

Začala jsem obvolávat domovy důchodců v okolí. Všude čekací lhůty půl roku i víc. V jednom mi řekli: „Máme místo jen pro ležící pacienty.“

Karel mezitím začal být ještě uzavřenější. Přestal chodit ven, nebral telefon. Sousedé mi psali zprávy: „Lucie, něco s tím udělej.“

Jednou večer mi volala paní Novotná: „Karel je zamčený doma a nereaguje.“ Volala jsem záchranku. Odvezli ho do nemocnice s dehydratací a podvýživou.

Seděla jsem u jeho postele a držela ho za ruku. „Promiň mi to,“ šeptala jsem.

Otevřel oči a řekl: „Já už nechci žít v cizím světě.“

Po týdnu ho propustili zpátky domů – nemocnice byla přeplněná a sociální pracovnice jen pokrčila rameny: „Musíte to nějak zvládnout.“

Začala jsem jezdit každý víkend na venkov – Aničku jsem brala s sebou, ale bylo to pro ni těžké. Večer plakala: „Mami, proč nemůžeme být doma?“

Jednou jsme přijely a našly Karla na zemi v kuchyni – nemohl vstát. Pomohla jsem mu do postele a on mě chytil za ruku: „Neopouštěj mě.“

Cítila jsem se jako nejhorší člověk na světě.

Začala jsem hledat pečovatelskou službu – ale bylo to drahé a stejně by tam nebyli pořád.

V práci mi dali výpověď.

Seděla jsem doma s Aničkou na klíně a brečela.

„Mami, bude děda bydlet u nás?“ zeptala se Anička.

„To nejde, zlato… máme malý byt…“

Nevěděla jsem, co dál.

Karel mezitím dál chátral – fyzicky i psychicky. Jednou mi řekl: „Kdybych mohl umřít doma jako tvoje máma…“

Byla jsem rozpolcená mezi dvěma světy – mezi povinností k dítěti a povinností ke starému člověku, který mě vychoval.

Dnes sedím u stolu a píšu tenhle příběh s pocitem viny i úlevy – Karel nakonec souhlasil s přestěhováním do domova důchodců v Hradci Králové. Ale pokaždé když ho navštívím a vidím jeho prázdný pohled z okna na cizí park, ptám se sama sebe:

Udělala jsem správně? Nebo jsem ho zradila? Co byste dělali vy na mém místě?