„Synu, proč potřebuješ nemocnou ženu? Ještě není pozdě na rozvod…“: Příběh jedné české rodiny, kde láska bojuje s předsudky

„Synu, proč potřebuješ nemocnou ženu? Ještě není pozdě na rozvod…“ slyším za dveřmi kuchyně hlas paní Novotné, mé tchyně. Ticho. Pak Petr, můj muž, tiše odpovídá: „Mami, prosím tě…“ Ale ona ho nenechá domluvit. „Máš celý život před sebou! Jana už není ta holka, co jsi si bral. Teď jen leží, bere prášky a ty se o ni musíš starat. To není život!“

Stojím za dveřmi a v ruce svírám hrnek s čajem. Ruce se mi třesou – nevím, jestli z nemoci nebo z toho, co slyším. Ještě před pár lety mě paní Novotná všude chválila: „Moje snacha je úžasná! Učí angličtinu na gymnáziu, cestuje po světě, je chytrá a krásná.“ Byla jsem pro ni pýchou. Teď jsem břemenem.

Vzpomínám si na den, kdy mi lékař oznámil diagnózu – roztroušená skleróza. Seděla jsem v ordinaci a dívala se na bílý plášť doktora Šimka. „Paní Jano, je mi to líto…“ Zbytek věty jsem už neslyšela. V hlavě mi hučelo. Když jsem to řekla Petrovi, objal mě a řekl: „Spolu to zvládneme.“ Věřila jsem mu. Ale netušila jsem, jak moc se náš život změní.

Z práce jsem musela odejít. Únava, bolesti, občasné výpadky paměti. Najednou jsem byla doma – a doma znamenalo v bytě s tchyní o patro níž. Petr pracuje jako automechanik v malé dílně v Nuslích. Peněz není nazbyt. Tchyně začala chodit častěji nahoru – nejdřív s polévkou nebo buchtami, pak s radami a nakonec s výčitkami.

Jednoho večera sedíme s Petrem u stolu. Mlčíme. V televizi běží nějaký pořad o cestování – kdysi jsme spolu plánovali výlet do Skotska. Teď je pro mě výlet do parku za rohem malý zázrak.

„Jano…“ začne Petr opatrně. „Myslíš, že bychom mohli poprosit mámu o pomoc? S nákupem nebo tak…“

Zamrazí mě. „A co když zase bude říkat, že tě brzdím? Že bys měl žít jinak?“

Petr sklopí oči. „Ona to nemyslí zle… Jen má strach.“

„Strach o tebe nebo o sebe?“ vyhrknu a hned toho lituji. Vím, že Petr je mezi dvěma mlýnskými kameny.

Další den přijde paní Novotná bez klepání. „Jano, měla bys víc cvičit. A taky bys mohla zkusit nějakou dietu. Četla jsem na internetu…“

„Mami,“ ozve se Petr ode dveří, „nech Janu být.“

Tchyně se na něj otočí: „Ty nevidíš, jak trpí? Proč bys měl celý život žít takhle? Jsi mladý! Najdeš si jinou ženu, zdravou! Jana tě má ráda, určitě by tě nechtěla držet u sebe za každou cenu.“

Dívám se na ni a mám pocit, že se dusím. „Paní Novotná,“ řeknu tiše, „já Petra nenutím zůstávat. Ale on slíbil…“

„Sliby jsou hezké věci,“ přeruší mě ostře, „ale život je něco jiného.“

Když odejde, rozpláču se. Petr mě obejme: „Nenechám tě nikdy.“ Ale v jeho hlase slyším únavu.

Začínám pochybovat sama o sobě. Nejsem už ta energická učitelka, která plánovala výlety a učila děti angličtinu s nadšením. Jsem žena na nemocenské, která někdy nezvládne ani dojít do koupelny bez pomoci.

Jednou večer slyším Petra mluvit po telefonu s kamarádem Tomášem: „Nevím už jak dál… Máma tlačí na rozvod, Jana je pořád smutná… Mám pocit, že se topím.“

Druhý den ráno sedím u okna a dívám se na šedé paneláky venku. Přemýšlím: Měla bych ho pustit? Dát mu svobodu? Nebo bojovat?

Přijde za mnou moje sestra Eva. „Jani,“ říká pevně, „nesmíš si myslet, že jsi přítěž! Petr tě miluje – a jestli neustojí tlak mámy, pak to není tvá vina.“

Ale já vím své – v českých rodinách jsou matky často silné osobnosti a synové mezi nimi a svými ženami lavírují jako mezi minami.

Jednou večer přijde Petr domů později než obvykle. Sedne si ke mně na gauč a dlouho mlčí.

„Jano… Máma dneska byla u mě v dílně. Řekla mi, že jestli se nerozvedu, přestane mi pomáhat s penězi na nájem.“

Dívám se na něj a cítím bolest i vztek zároveň. „A co chceš dělat?“

Petr se nadechne: „Chci být s tebou. Ale nevím, jak to zvládneme.“

Objímám ho a oba mlčíme. V tu chvíli vím jediné – že láska není jen o slibech a krásných slovech, ale hlavně o odvaze čelit realitě.

Začínáme hledat pomoc – sociální pracovnice nám poradí s příspěvky na péči, najdeme skupinu lidí s podobným osudem. Pomalu se učíme žít jinak.

Tchyně už k nám chodí méně často. Občas mi zavolá a zeptá se: „Jak ti je?“ Její hlas je tvrdý, ale někdy v něm slyším i obavu.

Náš vztah s Petrem je jiný než dřív – někdy těžký jako olovo, jindy lehký jako pírko naděje.

A já si každý večer kladu otázku: Co je větší důkaz lásky – zůstat i přes bolest a nejistotu? Nebo odejít a nechat druhého žít naplno?

Co byste udělali vy? Myslíte si, že máma má právo rozhodovat o životě svého syna? Jak byste se zachovali na mém místě?