Moje srdce prasklo dvakrát: Jak český sen o Americe skončil v troskách

„Tak už toho mám dost, Lenko! Takhle to dál nejde!“ zařval Petr a dveře za ním zaburácely tak silně, až se otřásla celá chodba našeho panelákového bytu na Proseku. Seděla jsem na zemi v kuchyni, v ruce hrnek s čajem, který už dávno vystydl. V hlavě mi hučelo. Věděla jsem, že tentokrát je to opravdu konec. Po deseti letech manželství, dvou dětech a nespočtu kompromisů jsem zůstala sama.

„Mami, kde je táta?“ zeptala se malá Anička, když se vrátila z pokoje. „Musel si něco zařídit,“ zalhala jsem a polkla slzy. V tu chvíli jsem si připadala jako nejhorší matka na světě.

Rozvod byl rychlý a bolestivý. Petr si našel jinou, mladší kolegyni z práce. Já zůstala s dětmi, hypotékou a pocitem, že jsem selhala. Moje máma mi opakovala: „Lenko, musíš být silná kvůli dětem.“ Ale jak být silná, když se člověk každé ráno probouzí s pocitem prázdnoty?

První měsíce po rozvodu byly jako mlha. Chodila jsem do práce na úřad, odpoledne vyzvedávala děti ze školky a školy, večer vařila, prala, pomáhala s úkoly. Všechno na autopilota. Přátelé se mi snažili pomáhat, ale většina z nich měla vlastní rodiny a starosti. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím.

Jednoho večera jsem si sedla k počítači a z nudy si založila profil na seznamce. Nečekala jsem nic velkého – spíš jsem chtěla jen někoho, s kým si popovídám. A pak mi napsal Andrej. Prý původem z Brna, už deset let žije v Chicagu, má vlastní stavební firmu. Byl vtipný, galantní, psal krásné zprávy. Po týdnu jsme si volali přes Skype. „Lenko, ty máš tak krásný úsměv,“ říkal mi a já po dlouhé době cítila motýly v břiše.

Začali jsme si psát každý den. Andrej mi vyprávěl o životě v Americe – o velkých možnostech, svobodě, lepších školách pro děti. „Měla bys to tu vidět,“ lákal mě. „Tady můžeš začít znovu.“

Po půl roce mě pozval do Chicaga. Máma mi hlídala děti a já poprvé v životě letěla přes oceán. Andrej mě čekal na letišti s kyticí růží a širokým úsměvem. První dny byly jako sen – procházky po městě, večeře v restauracích, výlety k Michiganskému jezeru. „Tady bys byla šťastná,“ šeptal mi večer do vlasů.

Po návratu do Prahy jsem byla plná naděje. Andrej mi nabídl, abych se s dětmi přestěhovala za ním. „Postarám se o vás,“ sliboval. Máma byla proti: „Lenko, neznáš ho dost dlouho! A co děti? Co když to nevyjde?“ Ale já už měla jasno – chtěla jsem nový začátek.

Začali jsme vyřizovat víza, prodala jsem byt a s těžkým srdcem se rozloučila s rodiči i přáteli. Děti plakaly: „Mami, proč musíme pryč?“ Slibovala jsem jim dobrodružství a lepší život.

První týdny v Chicagu byly těžké. Andrej pracoval dlouho do noci a já byla doma sama s dětmi. Neuměla jsem pořádně anglicky, všechno bylo jiné – jídlo, lidé, školy. Děti si těžko zvykaly, Anička měla noční můry a Honzík začal koktat.

Jednou večer jsem čekala na Andreje s večeří, ale přišel až po půlnoci a byl opilý. „Promiň, měl jsem hodně práce,“ zamumlal a šel spát na gauč. Další dny se to opakovalo – hádky kvůli penězům, jeho výbuchy vzteku, moje slzy v koupelně.

Jednou jsem zaslechla jeho telefonát: „Neboj se, ta Češka tu dlouho nevydrží.“ Srdce mi bušilo až v krku. Když jsem se ho zeptala, co to mělo znamenat, jen mávl rukou: „Nedělej scény.“

Začala jsem si připadat jako cizinec ve vlastním životě. Neměla jsem tu nikoho kromě dětí a Andreje – a ten se ke mně choval čím dál chladněji. Když jsem mu řekla, že chci zpátky do Česka, vysmál se mi: „A kam bys šla? Tady jsi závislá jen na mně.“

Jednoho dne mi přišla zpráva od mámy: „Tátovi zjistili rakovinu.“ Zhroutila jsem se na podlahu kuchyně a poprvé od příjezdu do Ameriky jsem brečela nahlas. Andrej jen pokrčil rameny: „To je život.“

Začala jsem hledat způsoby, jak se vrátit domů. Psala jsem na český konzulát, hledala letenky, prosila mámu o pomoc. Děti byly nešťastné a já měla pocit, že jsem je zradila.

Nakonec jsme se po roce vrátili zpět do Prahy – bez peněz, bez iluzí, ale spolu. Táta ještě žil pár měsíců a stihl obejmout vnoučata naposledy.

Dnes sedím u okna našeho malého bytu a přemýšlím: Proč jsme ochotni zahodit všechno kvůli slibu štěstí někde jinde? Dá se vůbec utéct před vlastní minulostí? Nebo si ji neseme všude s sebou?