Vím, že jsem nebyla dobrá matka: Návrat po letech ticha

„Tomáši, prosím tě, aspoň mě vyslechni!“ volám za ním na chodbě paneláku, kde jsem před deseti lety naposledy zabouchla dveře. On se ani neotočí. Jen sevře klíče v ruce a zabodne pohled do šedé podlahy. V tu chvíli mi dojde, že tohle nebude snadné. Možná to nebude možné vůbec.

Všechno začalo jednoho deštivého rána, kdy mi bylo dvacet pět a život mě tlačil ke zdi. Můj muž Petr pil, hádali jsme se kvůli každé hlouposti a já měla pocit, že se dusím. Tomáš byl tehdy malý, často plakal a já byla unavená. Jednoho dne jsem prostě odešla. Nechala jsem ho u své mámy, která mi řekla: „Simono, jestli teď odejdeš, už se nevracej.“

Ale já musela. Myslela jsem si, že když zmizím, všechno bude lepší. Že Tomáš bude mít klidnější dětství beze mě a bez Petra. Jenže teď, když stojím před jeho dveřmi v Brně-Líšni, vím, že jsem mu vzala něco mnohem důležitějšího – mámu.

Moje máma mi otevře dveře. Je starší, unavenější. „Co tu chceš?“ ptá se tiše. „Chci mluvit s Tomášem,“ odpovím a cítím, jak se mi třesou ruce. „Nevím, jestli tě chce vidět,“ řekne a zavře dveře napůl.

Sedím v kuchyni u stolu, kde jsem kdysi snídala rohlík s kakaem. Všechno je stejné a přitom úplně jiné. Tomáš přijde až večer. Je vysoký, má tmavé vlasy po mně a oči po Petrovi. „Ahoj,“ řeknu nejistě.

„Proč jsi tady?“ zeptá se bez emocí.

„Chtěla jsem tě vidět… omluvit se…“ začnu koktat.

„Deset let ses neozvala,“ řekne tvrdě. „Víš vůbec, jaký to bylo? Každý den jsem čekal, že přijdeš. Každý den jsem tě nenáviděl víc.“

Slova mě bodají jako nože. „Já vím… Nezasloužím si tvůj odpuštění. Ale byla jsem mladá a slabá…“

„To není omluva,“ přeruší mě.

Mlčíme dlouho. Máma nám přinese čaj a sedne si naproti. „Simono, měla bys mu říct pravdu,“ řekne tiše.

Polknu slzy a začnu vyprávět o tom, jak mě Petr bil, jak jsem neměla kam jít, jak jsem chtěla Tomáše vzít s sebou, ale bála jsem se, že mu ublížím ještě víc. „Byla jsem zbabělá,“ přiznám nakonec.

Tomáš mlčí. Pak vstane a odejde do svého pokoje. Slyším bouchnutí dveří.

Další dny chodím kolem domu jako duch. Máma mi říká: „Musíš být trpělivá.“ Ale já vím, že trpělivost není to jediné, co potřebuju – potřebuju naději.

Jednoho večera najdu Tomáše sedět na lavičce před domem. Sednu si vedle něj.

„Víš,“ začne tiše, „děda mi vždycky říkal, že lidi dělají chyby. Ale některý chyby nejdou vzít zpátky.“

„Já vím,“ zašeptám.

„Proč jsi nikdy nenapsala? Ani pohled?“

„Bála jsem se… že mě nenávidíš.“

Tomáš se zasměje hořce: „A co sis myslela? Že tě budu milovat?“

Nevím, co říct. Jen tam sedíme v tichu a posloucháme šumění stromů.

Další týdny jsou plné napětí. Máma se snaží být prostředníkem, ale Tomáš je uzavřený jako škeble. Jednou večer slyším jeho rozhovor s babičkou:

„Myslíš, že jí někdy odpustím?“

„To musíš vědět ty sám,“ odpoví máma.

Začínám pomáhat doma – vařím večeře, uklízím Tomášův pokoj (což ho rozčílí), snažím se být užitečná. Jednou mi dokonce dovolí jít s ním na fotbalový zápas jeho týmu. Sedím na tribuně a tleskám jako kdysi dávno.

Po zápase ke mně přijde: „Nečekal jsem, že přijdeš.“

„Chtěla jsem tě vidět hrát.“

Pokrčí rameny: „Stejně jsi všechno zmeškala.“

V noci nemůžu spát. Přemýšlím o tom, kolik času jsme ztratili. Kolik slov jsme si nikdy neřekli.

Jednou ráno najdu Tomáše v kuchyni s dopisem v ruce.

„To je od táty,“ řekne tiše.

Petr zemřel před dvěma lety na cirhózu jater. V dopise píše: „Odpusť mi všechno zlé.“

Tomáš se rozpláče poprvé od mého návratu. Objímám ho a on mě nechá.

Možná je to začátek něčeho nového. Možná ne.

Ale aspoň jsme spolu poprvé po letech opravdu mluvili.

Někdy si říkám: Může člověk napravit to, co zničil? A co byste udělali vy na mém místě?