Mezi dluhy a mateřskou láskou: Moje volba, můj kříž

„Ivano, musíš to pochopit, maminka je zoufalá! Nemůžeme ji v tom nechat!“ křičel na mě Petr, když jsem ve dvě ráno seděla v kuchyni a zírala na hromadu upomínek rozložených po stole. Všude kolem ticho, jen z dětského pokoje se ozývalo klidné oddechování našeho pětiletého Filípka. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama.

Petr byl vždycky ten hodný syn. Jeho maminka, paní Novotná, byla vdova a od smrti tchána se na něj upnula. Jenže poslední roky začala podnikat – půjčky, rychlé peníze, sliby o lepším životě. A pak přišel pád. Exekuce, dluhy, telefonáty od věřitelů. Petr mi to dlouho tajil, ale když přišel dopis s razítkem exekutora přímo k nám domů, už to nešlo dál skrývat.

„Ivano, prosím tě, ona nemá nikoho jiného. Když jí nepomůžeme my, skončí na ulici!“

„A co my? Co Filípek? Máme platit za její chyby? Máme riskovat náš domov?“ vyjela jsem na něj poprvé v životě tak ostře, až jsem se sama lekla svého hlasu.

Byla jsem unavená. Pracuji jako zdravotní sestra v Motole, směny na dvanáct hodin, někdy i víkendy. Petr je učitel na základce, peněz nikdy nebylo nazbyt. Ale teď? Každý měsíc jsme počítali každou korunu. Filípek chtěl jet v létě na tábor – musela jsem mu říct ne. Nové boty? Jen ty nejlevnější z tržnice. A do toho přišla ta lavina dluhů.

Tchyně mi volala každý den. „Ivanko, já vím, že je to těžké… Ale já už nemám sílu. Prosím tě, řekni Petrovi…“

Začala jsem ji nenávidět. Nenáviděla jsem ten pocit viny, který ve mně vyvolávala. Nenáviděla jsem Petra za jeho slepou oddanost. A nejvíc jsem nenáviděla sama sebe za to, že jsem nebyla schopná říct dost.

Jednoho večera jsme seděli s Petrem u stolu a počítali – kolik můžeme poslat na splátky, kolik nám zbude na jídlo. Filípek si hrál v pokoji sám. Najednou přišel a objal mě kolem krku: „Maminko, proč jsi pořád smutná?“

Zlomilo mě to. Rozbrečela jsem se před ním a Petr jen seděl a mlčel.

Začali jsme žít ze dne na den. Každý měsíc další upomínka, další telefonát od právníka. Petr byl čím dál víc uzavřený do sebe. Já začala trpět nespavostí, v práci jsem dělala chyby. Kolegové si šeptali za zády.

Jednou večer jsem našla Filípka u okna, jak kouká ven do tmy.

„Co děláš, broučku?“

„Čekám, až zase budeš veselá.“

V tu chvíli mi došlo, že ztrácím to nejcennější – čas se svým dítětem. Všechno úsilí šlo do cizích dluhů a naše rodina se rozpadala.

Jednoho dne přišla paní Novotná osobně. Sedla si ke stolu a začala plakat: „Ivanko, já už nevím… Já to nezvládnu…“

Podívala jsem se na ni a poprvé v životě řekla nahlas: „Paní Novotná, já už taky ne.“

Petr na mě vytřeštil oči: „Co to říkáš?“

„Říkám, že už nemůžu dál žít v dluzích kvůli chybám někoho jiného. Že nechci přijít o domov kvůli tomu, že někdo neuměl říct dost.“

Tchyně odešla uražená a Petr mi týden nemluvil. Ale já poprvé za dlouhou dobu spala celou noc.

Začali jsme s Petrem chodit na rodinnou terapii. Bylo to těžké – slyšet jeho výčitky i jeho strach z toho, že ztratí matku. Ale taky slyšet svůj vlastní hlas: „Chci chránit naše dítě.“

Filípek začal být zase veselý. Smál se, když jsme spolu pekli bábovku nebo šli do lesa na houby. Pomalu jsem si začala odpouštět – sobě i Petrovi.

Tchyně nakonec skončila v malém bytě na okraji Prahy. Pomáháme jí s nákupem a občas jí pošleme peníze na léky. Ale už neplatíme její dluhy.

Někdy mám výčitky svědomí – jestli jsem nebyla příliš tvrdá. Jestli by správná snacha neměla obětovat víc. Ale pak vidím Filípka, jak spokojeně spí ve své posteli, a vím, že jsem udělala správnou věc.

Kolik toho má člověk obětovat pro cizí rodinu? Kde je hranice mezi pomocí a sebeobětováním? Co byste udělali vy na mém místě?