„Tvoje místo je doma, ne v práci,“ řekl mi Petr. Ale já chtěla víc.

„Lenko, už zase čteš ty hloupé články o kariéře? Copak ti nestačí, že máš krásný domov a dvě zdravé děti?“ Petr stál ve dveřích kuchyně, ruce v bok, a jeho hlas byl tvrdý jako kámen. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, ale místo toho jsem jen sevřela hrnek s kávou tak silně, až mi zbělely klouby.

Vždycky jsem byla poslušná dcera, pak vzorná manželka. Všichni říkali, že mám štěstí – Petr má dobrou práci v bance, bydlíme v pěkném bytě na Jižním Městě, děti jsou zdravé. Jenže já jsem se dusila. Každý den stejný: ráno snídaně, školka, nákup, vaření, úklid, odpoledne hřiště, večer pohádka a Petrova televize. Připadala jsem si jako stín sama sebe.

Jednou večer, když děti usnuly a Petr seděl u fotbalu, jsem sebrala odvahu a řekla: „Chtěla bych si najít práci. Třeba na poloviční úvazek. Chybí mi kontakt s lidmi.“

Petr se ani neotočil od obrazovky. „A kdo bude s dětmi? Kdo bude vařit? To je tvoje povinnost. Já vydělávám dost.“

V tu chvíli mi bylo do pláče. Ale nebrečela jsem. Jen jsem cítila, jak se ve mně něco láme. V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely věty: „Jsi sobecká. Mysli na děti. Správná matka je doma.“

Druhý den jsem zavolala mámě. Doufala jsem v pochopení. Místo toho přišla studená sprcha: „Lenko, co blázníš? Petr je hodný chlap. Dneska máš všechno, co jsme my neměly. Práce počká.“

Začala jsem být podrážděná. Děti to cítily. Malý Honzík se mě ptal: „Mami, proč jsi smutná?“ A já nevěděla, co odpovědět.

Jednoho dne jsem potkala na hřišti starou spolužačku Janu. Byla rozvedená, pracovala jako účetní a vypadala spokojeně. Povídaly jsme si dlouho. „Víš, Lenko,“ řekla mi tiše, „já taky měla pocit, že musím být dokonalá manželka a matka. Ale pak jsem zjistila, že když nejsem šťastná já, není šťastné ani moje dítě.“

Ta věta mi zněla v hlavě ještě dlouho.

Začala jsem tajně hledat inzeráty na práci. Každý večer po tmě, když Petr spal. Srdce mi bušilo strachy pokaždé, když jsem klikla na „odpovědět“. Nakonec se ozvala malá jazyková škola na Praze 4 – hledali recepční na dopoledne.

Šla jsem na pohovor bez toho, aby Petr něco tušil. Byla jsem nervózní jako před maturitou. Když mi řekli „bereme vás“, měla jsem chuť běžet domů a křičet radostí.

Ale místo toho mě čekal další boj.

Když jsem to Petrovi oznámila, zrudl vzteky. „To snad nemyslíš vážně! Já tě živím a ty chceš dělat nějakou podřadnou práci? To je ostuda!“

Děti plakaly za dveřmi ložnice a já poprvé v životě křičela zpátky: „Nejsem tvoje služka! Chci být taky něco víc než jen matka a kuchařka!“

Následující týdny byly peklo. Petr se mnou nemluvil, máma mě litovala po telefonu a tchyně mi vyčítala: „Chudák Petr! Takovou oběť pro rodinu a ty mu tohle uděláš?“

Ale já vydržela.

První den v práci byl jako nadechnout se po letech pod vodou. Lidé mě zdravili jménem, měla jsem úkoly, někdo mě potřeboval kvůli něčemu jinému než čistým ponožkám nebo večeři.

Doma to bylo těžké. Petr byl odtažitý, děti zmatené. Ale postupně si zvykali. Honzík mi jednou přinesl obrázek: „To jsi ty v práci, mami.“ A já poprvé po letech cítila hrdost sama na sebe.

Jednou večer přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel.

„Lenko… možná jsem byl moc tvrdý,“ řekl tiše. „Jen jsem chtěl pro nás to nejlepší.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé necítila strach ani vinu.

„Já taky,“ odpověděla jsem.

Nevím, jak to s námi dopadne dál. Ale vím jedno: už nikdy nechci žít jen podle představ druhých.

Někdy si říkám – kolik žen kolem mě žije stejný příběh? Kolik z nás se bojí říct nahlas, co opravdu chce? Co byste udělali vy na mém místě?