Den, kdy tchyně překročila hranici: Lekce šetření, která bolela celou rodinu

„Mami, proč jsme dneska nemohli pít vodu?“ zeptala se mě Anička hned, jak jsme vyšli z paneláku. Její ruce byly studené, tváře bledé a v očích měla zvláštní smutek. V tu chvíli jsem ztuhla. Věděla jsem, že moje tchyně, paní Novotná, je šetrná až na hranici posedlosti, ale nikdy by mě nenapadlo, že by dětem upírala něco tak základního, jako je pití.

„Cože?“ zastavila jsem se a podívala se jí do očí. „Jak to myslíš?“

„Babička říkala, že voda je drahá a že máme pít jenom po obědě. Ale já měla žízeň už dopoledne…“ Anička sklopila hlavu a já cítila, jak se ve mně vaří krev.

Celou cestu domů jsem přemýšlela, jestli si to děti nevymýšlejí. Ale když mi Honzík potichu řekl: „A chleba jsme měli jenom suchý, protože máslo je prý zbytečný luxus,“ věděla jsem, že tohle už není normální.

Večer jsem seděla v kuchyni a čekala na manžela. Když přišel, položila jsem mu ruku na rameno: „Petře, musíme si promluvit o tvojí mamince.“

Povzdechl si. „Zase něco?“

„Dneska dětem nedala ani napít vody. A chleba jim dala suchý. Myslíš, že tohle je v pořádku?“

Chvíli mlčel. „Víš, jaká je. Celý život šetří každou korunu. Ale myslím, že to s dětmi přehání.“

„Tohle už není šetření. To je týrání,“ vyhrkla jsem a v očích mě pálily slzy.

Druhý den jsem zašla za paní Novotnou osobně. Otevřela mi dveře v teplácích a s obvyklým úsměvem.

„Dobrý den, Jitko. Děti byly včera moc hodné.“

„Paní Novotná, můžeme si promluvit?“

Pozvala mě dál do svého bytu, kde bylo vždycky chladno – topení měla stažené na minimum. Posadila jsem se na tvrdou židli v kuchyni a snažila se ovládnout.

„Chtěla bych se zeptat… proč jste včera dětem nedala napít, když měly žízeň?“

Zamračila se. „Voda je dneska drahá. Děti si musí zvykat, že nic není zadarmo.“

„Ale jsou to děti! Nemůžete jim upírat základní potřeby.“

„Za mých časů jsme byli rádi za suchý chleba a vodu jsme pili jenom ke každému jídlu. Dneska jsou děti rozmazlené.“

Cítila jsem bezmoc i vztek. „Ale tohle není správné. Prosím vás, příště jim dejte najíst i napít podle potřeby.“

Tchyně se uraženě postavila. „Jestli se vám nelíbí, jak se starám o vaše děti, tak si je hlídejte sama!“

Odešla jsem domů s těžkým srdcem. Věděla jsem, že teď bude dusno nejen mezi mnou a tchyní, ale i mezi mnou a Petrem. Doma jsem mu všechno řekla.

„Mami to myslí dobře,“ bránil ji Petr nejdřív. „Ale asi máš pravdu… Možná bychom měli najít jinou možnost hlídání.“

Jenže kdo nám pomůže? Oba pracujeme na plný úvazek a školka zavírá brzy. Moje máma bydlí daleko a sousedé mají své starosti.

Dny plynuly a napětí v rodině rostlo. Tchyně nám přestala volat i psát. Děti se ptaly, proč už k babičce nechodí.

Jednou večer přišla Anička za mnou do ložnice: „Mami, babička nás nemá ráda?“

Objala jsem ji a slzy mi stékaly po tváři. „Má vás ráda, jen někdy dělá věci jinak, než bychom chtěli.“

Petr byl zamlklý a často seděl u televize bez jediného slova. Všechno se změnilo jednoho dne, když mi volali ze školy – Honzík omdlel během tělocviku.

V nemocnici mi lékař řekl: „Váš syn je dehydrovaný a podvyživený. Musíte dbát na to, aby jedl a pil dostatečně.“

V tu chvíli mi došlo, jak hluboko jsme klesli kvůli jedné posedlosti šetřením. Po návratu domů jsem si sedla s Petrem ke stolu.

„Tohle už dál nejde,“ řekla jsem tiše. „Musíme chránit naše děti i za cenu konfliktu s tvojí maminkou.“

Petr přikývl a poprvé za dlouhou dobu mě pevně objal.

Po několika týdnech jsme našli paní Hlavatou z vedlejšího domu, která nám začala s dětmi pomáhat. Tchyně nám stále neodpustila a rodinné vztahy zůstaly napjaté.

Občas přemýšlím: Kde je ta hranice mezi šetřením a zanedbáváním? A kolik jsme ochotni obětovat pro klid v rodině? Co byste udělali vy na mém místě?