Závěť, která mi vzala všechno: Příběh zrady a hledání pravdy

„To není možné… to prostě není možné!“ slyšela jsem svůj vlastní hlas, jak se tříští o stěny notářské kanceláře. Paní Novotná, notářka s přísným pohledem a šedivými vlasy staženými do drdolu, mi podávala papíry s razítkem. Vedle mě seděl můj švagr Petr, který se na mě díval s lítostí, ale i s jakousi zvláštní úlevou.

„Paní Dvořáková, vím, že je to těžké, ale tohle je poslední vůle vašeho manžela,“ řekla notářka tiše. „Všechny jeho podíly ve firmě a finanční prostředky přecházejí na paní Martinu Kovářovou.“

Martina Kovářová. To jméno mi nic neříkalo. Nikdy jsem o ní neslyšela. V hlavě mi hučelo. Všechno, co jsme s Honzou budovali – naše malá stavební firma, kterou jsme rozjeli po jeho návratu z vysoké školy v Brně, všechny ty večery strávené nad fakturami a plánováním zakázek – to všechno teď patřilo cizí ženě.

„To je nějaký omyl,“ zašeptala jsem. „Musí to být omyl.“

Petr se ke mně naklonil: „Aleno… Honza byl poslední měsíce divný. Něco tajil. Ale nikdy bych nevěřil, že by…“ Nedokončil větu.

Zvedla jsem se a vyběhla z kanceláře ven na ulici. Bylo sychravo, listopadový vítr mi rval vlasy z čela. V hlavě mi běžely vzpomínky: první rande na pouti v našem městečku, společné stěhování do paneláku na sídlišti, hádky kvůli penězům i smíření u hrnku čaje. A teď? Prázdno.

Doma jsem seděla u kuchyňského stolu a zírala na ledničku polepenou dětskými kresbami naší dcery Klárky. Jak jí to mám vysvětlit? Že její táta nás opustil nejen smrtí, ale i tím, co po sobě zanechal?

Telefon zazvonil. „Aleno?“ ozvala se mamka. „Jak to dopadlo?“

„Mami… Honza mi neodkázal vůbec nic. Všechno dostala nějaká Martina Kovářová.“

Chvíli bylo ticho. Pak mamka řekla: „To je ta ženská z vedlejší vesnice? Prý se s ní Honza občas potkával kvůli práci.“

„Já ji neznám,“ zašeptala jsem.

Následující dny byly jako v mlze. Klárka se ptala, proč je doma tak ticho a proč pořád pláču. Petr mi nabídl pomoc s právníkem, ale já měla pocit, že už nemám sílu bojovat. Všichni sousedé si šeptali – v malém městě se tajemství dlouho neutají.

Jednoho večera jsem se rozhodla Martinu najít. Našla jsem její adresu v obecním seznamu a vydala se do vedlejší vesnice. Její dům byl malý, upravený, s modrými okenicemi a záhonem růží před vchodem.

Zazvonila jsem. Otevřela mi žena asi mého věku, s tmavými vlasy a unavenýma očima.

„Dobrý den… vy jste Martina Kovářová?“ zeptala jsem se.

Přikývla. „Vy jste Alena Dvořáková.“ Nebyla to otázka.

„Proč?“ vyhrkla jsem. „Proč vám Honza odkázal všechno? Co jste pro něj znamenala?“

Martina mě pozvala dovnitř. Sedly jsme si ke stolu. Chvíli mlčela, pak začala mluvit: „S Honzou jsme byli přátelé už od školy. Pomáhal mi s domem, když mi umřel manžel… Nikdy mezi námi nic nebylo, aspoň ne tak, jak si asi myslíte. Ale poslední rok byl zoufalý. Říkal, že má pocit, že vás zklamal, že už spolu nejste jako dřív…“

Zírala jsem na ni. „Tak proč vám všechno odkázal?“

Martina sklopila oči: „Chtěl mi pomoct. Mám dvě děti a dluhy po manželovi. Prý jste vy silná a zvládnete to sama.“

V tu chvíli jsem pocítila vztek i lítost zároveň. Honza mi nevěřil? Myslel si, že nepotřebuju jeho podporu? Že zvládnu všechno sama?

Když jsem se vrátila domů, čekala mě další rána – dopis od banky o exekuci na byt kvůli dluhům firmy. Najednou jsem byla sama s dítětem a bez střechy nad hlavou.

Začaly hádky s rodiči – mamka mi vyčítala, že jsem měla Honzu víc hlídat, táta mlčel a jen kroutil hlavou. Klárka byla zmatená a ptala se na tátu každý večer před spaním.

Jednou večer přišla Klárka do kuchyně: „Mami, proč jsi pořád smutná? Táta by nechtěl, abys plakala.“

Objala jsem ji a rozplakala se ještě víc.

Začala jsem hledat práci – nejdřív jako učitelka na poloviční úvazek v místní škole, pak i jako uklízečka v domově důchodců. Každý den byl boj o přežití.

Petr mi občas přinesl nákup nebo pohlídal Klárku. Jednou přišel s nabídkou: „Aleno, pojďme tu firmu zkusit zachránit spolu. Mám nějaké kontakty…“

Ale já už neměla sílu věřit komukoliv.

Jednou večer jsem seděla u stolu s hrnkem čaje a přemýšlela: Znala jsem vůbec svého muže? Nebo jsme jen žili vedle sebe jako dva cizinci?

A co je vlastně spravedlnost? Je správné odpustit člověku, který vás opustil i po smrti?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat o minulost nebo je lepší začít znovu?