Rozvod na prahu léta: Když se minulost nastěhuje do přítomnosti

„To nemyslíš vážně, Petro,“ šeptla jsem, zatímco jsem se snažila udržet hlas klidný, i když mi srdce bušilo až v krku. Stála jsem uprostřed naší nové kuchyně, ještě vonící čerstvě nalakovaným dřevem, a dívala se na něj, jak bezradně pokrčil rameny. Za jeho zády stála Lucie – jeho dcera z prvního manželství. V ruce držela obrovský kufr a v očích měla vzdor, který jsem znala až příliš dobře.

„Mami mě vyhodila. Táta říkal, že tu můžu zůstat, jak dlouho budu chtít,“ prohlásila Lucie a upřela na mě pohled, který mě bodl jako nůž. Bylo jí sedmnáct, ale v tu chvíli působila dospěleji než já sama.

Petr se na mě podíval s prosbou v očích. „Martino, je to jen na chvíli. Nechci ji teď nechat samotnou.“

Jenže já věděla, že tohle nebude jen na chvíli. Lucie byla vždycky komplikovaná – od té doby, co jsme se s Petrem dali dohromady, byla mezi námi napětí. Nikdy mi neodpustila, že jsem jejího otce „ukradla“ její matce. A teď měla být pod jednou střechou se mnou? V našem domě, kde jsme si chtěli začít budovat nový život?

Ten večer jsem dlouho seděla na terase a dívala se na hladinu rybníka. V hlavě mi vířily myšlenky. Byla jsem naštvaná na Petra, že mi tohle udělal bez varování. Byla jsem naštvaná na Lucii, že si myslí, že může přijít a všechno převrátit naruby. Ale nejvíc jsem byla naštvaná sama na sebe, že nevím, co mám dělat.

Následující týdny byly peklo. Lucie byla všude – v kuchyni, v obýváku, v koupelně. Všude nechávala svoje věci, poslouchala hudbu nahlas do noci a ignorovala všechny moje prosby o ohleduplnost. Petr se snažil být prostředníkem, ale většinou to skončilo hádkou mezi námi dvěma.

Jednoho večera jsem přišla domů z práce a našla Lucii, jak sedí u stolu s Petrem a směje se něčemu, co říkal. Na stole byly rozložené její učebnice a všude kolem rozházené papíry. „Můžeš si to po sobě uklidit?“ zeptala jsem se jí tiše.

Lucie protočila oči. „To je snad jedno, ne? Stejně tu bydlím.“

„Ale já tu taky bydlím,“ odpověděla jsem ostřeji, než jsem chtěla.

Petr se snažil zasáhnout: „Holky, uklidněte se…“

„Neříkej mi holka!“ vyjela jsem na něj. „Já už toho mám dost! Tohle není život! Já nejsem tvoje služka ani Lucčina náhradní matka!“

Vyběhla jsem ven a rozbrečela se. Bylo mi jasné, že takhle to dál nejde.

Další dny jsme spolu skoro nemluvili. Petr byl zaražený a Lucie mě ignorovala úplně. V práci jsem byla podrážděná a doma jsem se cítila jako cizinec.

Jednoho večera jsem si sedla naproti Petrovi a řekla mu: „Musíme si promluvit.“

Podíval se na mě unavenýma očima. „Já vím.“

„Takhle to dál nejde. Buď najdeme nějaké řešení – třeba že Lucie půjde aspoň na čas k babičce nebo k mámě – nebo já odcházím.“

Petr mlčel dlouho. Nakonec jen řekl: „Nemůžu ji teď vyhodit.“

V tu chvíli jsem věděla, že je konec.

Začala jsem si balit věci ještě tu noc. Petr mě prosil, abych to nedělala unáhleně, ale já už nemohla dál žít v domě, kde jsem nebyla vítaná.

Když jsem odcházela, Lucie stála ve dveřích a dívala se na mě s vítězoslavným úsměvem. Možná si myslela, že vyhrála. Ale já věděla, že prohrála celá naše rodina.

Teď sedím ve svém malém bytě v Praze a přemýšlím: Kde je hranice mezi obětí pro rodinu a vlastním štěstím? Měla jsem bojovat víc? Nebo je někdy lepší odejít dřív, než vás někdo úplně zlomí?