Když rodina rozděluje: Byt, který roztrhl naše vztahy

„To snad nemyslíš vážně, Lucie! Vždyť jsi to bratrovi slíbila!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela její rozhodnutí. Stála v našem obýváku, ruce zkřížené na prsou, oči tvrdé jako sklo. Její hlas byl klidný, až mě z toho zamrazilo: „Mami, změnila jsem názor. Je to můj byt a rozhodnu si o něm sama.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá svět. Syn Tomáš s manželkou Emilií už několik měsíců bydlí s námi v našem třípokojovém bytě na Jižním Městě. Emilia je v osmém měsíci těhotenství a napětí v domácnosti by se dalo krájet. Všichni jsme doufali, že až se Tomáš s Emilií přestěhují do Lucčina druhého bytu na Proseku, uleví se nám i jim. Lucie to celé léto slibovala – „Jasně, Tomáš tam může jít, já ten byt stejně nepotřebuju.“

Jenže pak přijela Lucčina tchyně s tchánem z Plzně. Přijeli na víkend a od té doby se všechno změnilo. Lucie začala být odtažitá, vyhýbala se rozhovorům o bytě a nakonec přišla s tímhle rozhodnutím. Seděla jsem v kuchyni a snažila se pochopit, co se stalo. Tomáš byl bledý vzteky, Emilia brečela v ložnici.

„Mami, já už to nevydržím,“ šeptal Tomáš jednou večer, když jsme spolu myli nádobí. „Všude samé napětí. Emilia má strach, že porodí dřív kvůli stresu. Proč to Lucie udělala?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Vždycky jsem si myslela, že naše rodina drží pohromadě. Ale teď jsme byli rozdělení – Lucie na jedné straně, Tomáš s Emilií na druhé a já někde mezi nimi.

Začala jsem pátrat. Volala jsem Lucii, zvala ji na kávu, snažila se s ní mluvit jako matka s dcerou. Nakonec mi to vyklopila: „Mami, Jirka (její manžel) říkal, že bychom ten byt měli radši pronajímat. Jeho rodiče říkají totéž – prý je to jistota do budoucna. A taky… prý bychom neměli Tomášovi všechno dávat zadarmo.“

„Ale vždyť je to tvůj bratr!“ vyhrkla jsem zoufale.

Lucie pokrčila rameny: „Já vím, ale Jirka má pravdu. Musíme myslet na sebe.“

Bylo mi z toho špatně. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsme byli spolu – Vánoce u jednoho stolu, letní dovolené na chalupě v Orlických horách, společné oslavy narozenin. Teď nás rozděloval jeden byt a cizí lidé.

Tomáš začal hledat podnájem. Bylo to těžké – ceny v Praze jsou šílené a s miminkem na cestě bylo jasné, že si moc vybírat nemůžou. Emilia byla čím dál víc nervózní a já měla pocit, že selhávám jako matka.

Jednoho večera jsem zaslechla hádku z jejich pokoje:

„Tohle není fér! Tvoje sestra nám slíbila byt a teď nás nechá na holičkách!“ křičela Emilia.

„Já za to nemůžu! Co mám dělat? Máma taky nic nezmůže…“ odpověděl Tomáš zlomeně.

Seděla jsem v kuchyni a brečela do hrnku s čajem. Tolik jsem chtěla pomoct oběma dětem, ale nevěděla jsem jak.

Začaly chodit řeči po rodině. Moje sestra Jana mi volala: „Slyšela jsem o tom bytu… To je hrůza! Jak může Lucie takhle zradit vlastního bratra?“

Snažila jsem se Lucii pochopit – vždyť i ona má právo rozhodovat o svém majetku. Ale zároveň jsem cítila křivdu za Tomáše a Emilii.

Jednou přišla Lucie na návštěvu sama. Sedly jsme si ke stolu a já jí nalila čaj.

„Mami… myslíš si o mně teď něco špatného?“ zeptala se tiše.

Podívala jsem se jí do očí: „Nechci tě soudit, Luci. Ale bolí mě to. Vždycky jsem vás učila držet při sobě.“

Lucie sklopila hlavu: „Já vím… Ale Jirka mě přesvědčil, že musíme myslet na naši budoucnost. Jeho rodiče říkají, že rodina je důležitá, ale peníze taky.“

Bylo mi jasné, že to není jen její rozhodnutí – že do toho mluví i někdo jiný. Ale co s tím?

Nakonec Tomáš s Emilií našli malý podnájem v Hostivaři. Stěhovali se pár dní před porodem. Pomáhala jsem jim balit věci a snažila se být silná.

Když se narodila malá Anička, všichni jsme byli šťastní – aspoň na chvíli zapomněli na křivdy a hádky. Ale mezi Tomášem a Lucií zůstalo něco zlomeného.

Teď sedím večer u okna a přemýšlím: Udělala jsem někde chybu? Mohla jsem tomu zabránit? Nebo je prostě dnešní doba taková – každý myslí hlavně na sebe?

Co byste udělali vy? Dá se ještě rodina slepit dohromady po takové zradě?