Mezi stíny a nadějí: Útočiště mámy

„Mami, už to takhle dál nejde!“ vykřikla jsem, když jsem v kuchyni slyšela další hádku mezi mámou a sestrou. Hrnek s čajem mi v ruce drkotal, zatímco jsem sledovala, jak máma stojí u dveří do obýváku a s očima plnýma slz křičí na Kláru: „Já tě jen chráním! Nechápeš to?“

Bylo to už půl roku od smrti babičky. Máma se od té doby změnila. Jako by se v ní něco zlomilo. Začala být posedlá tím, aby Klára – její nejmladší dcera – byla v pořádku. Jenže Klára už dávno nebyla dítě. Bylo jí dvacet čtyři, měla manžela Tomáše a plánovali společný život. Jenže místo toho, aby si užívali začátky manželství, žili s mámou v našem starém bytě na Žižkově a dusili se pod tíhou její lásky.

Já, jako nejstarší, jsem se snažila držet stranou. Měla jsem vlastní byt v Modřanech, práci v knihovně a život, který jsem si těžce vybudovala. Ale když mi Klára jednoho večera volala a mezi vzlyky prosila o pomoc, věděla jsem, že už nemůžu jen přihlížet.

„Mami, musíš je nechat žít,“ řekla jsem tiše, když jsme zůstaly samy v kuchyni. Máma se na mě podívala s takovou bolestí v očích, že mi málem puklo srdce.

„Ty nevíš, jaké to je… přijít o mámu,“ zašeptala. „Nechci přijít i o Kláru.“

Vzpomněla jsem si na babičku. Na její smích, na to, jak nás učila péct vánočku a jak vždycky říkala: „Rodina je všechno.“ Ale teď se zdálo, že právě rodina nás ničí.

Tomáš byl tichý typ. Nikdy si nestěžoval, ale viděla jsem na něm, jak je unavený. Každý večer po práci seděl na balkoně a kouřil jednu cigaretu za druhou. Když jsem za ním jednou přišla, řekl jen: „Já už nevím, co mám dělat. Klára je mezi dvěma ohni.“

Začaly jsme s Klárou plánovat útěk. Chtěli si najít podnájem někde v Holešovicích, ale máma vždycky přišla s nějakým důvodem, proč to nejde: „Je to drahé! Co když vás někdo okrade? A kdo vám bude vařit?“

Jednou v noci jsem slyšela mámu plakat do polštáře. Šla jsem za ní do pokoje a sedla si k ní na postel.

„Mami… já vím, že tě to bolí. Ale tímhle je ztrácíš ještě víc.“

„Já už nemám nikoho jiného,“ vzlykala.

„Máš mě,“ pohladila jsem ji po vlasech. „Ale musíš nám věřit.“

Dny plynuly a napětí v bytě by se dalo krájet. Každý měl nervy na pochodu. Jednou při večeři máma vybuchla: „Vy mě chcete opustit! Všichni mě opustíte!“ Klára se rozplakala a Tomáš odešel z bytu.

Po téhle scéně jsem věděla, že musím jednat. Druhý den ráno jsem mámě oznámila: „Klára s Tomášem se stěhují ke mně do Modřan. Pomůžu jim začít znovu.“

Máma se sesypala na židli a dlouho mlčela. Pak jen tiše řekla: „A co já?“

Bylo mi jí líto, ale věděla jsem, že jinak to nejde. Klára byla zlomená, Tomáš na pokraji sil a já… já jsem byla unavená z toho být prostředníkem mezi dvěma světy.

Stěhování proběhlo rychle. Máma se mnou týden nemluvila. Pak mi jednoho večera zavolala: „Promiň… Já jen nechci být sama.“

„Nebudeš sama,“ ujistila jsem ji. „Ale musíš nám dovolit žít.“

Začalo období ticha. Máma se stáhla do sebe, přestala chodit mezi lidi, přestala péct koláče pro sousedy jako dřív. Klára měla výčitky svědomí a často za mnou chodila s otázkou: „Nejsme hrozné dcery?“

Jednou jsme seděly s mámou na lavičce v parku pod kaštany. Mlčely jsme dlouho.

„Víš,“ začala máma tiše, „já jsem nikdy nevěděla být sama. Vždycky tu byl někdo – tvoje babička, vy dvě… A teď mám pocit, že už nejsem potřebná.“

„Potřebná jsi vždycky,“ řekla jsem jí. „Ale musíš nám dovolit být šťastné po svém.“

Pomalu se začala vracet do života. Začala chodit na keramiku do domu dětí a mládeže na Praze 3, občas si vyšla s kamarádkami na kávu do kavárny Slavia. Ale jizvy zůstaly.

Někdy večer přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsme mámu odsoudily k samotě? Je možné milovat někoho tak moc, až ho tím zničíme?

Co byste udělali vy? Jak najít rovnováhu mezi láskou a svobodou?