Po svatbě jsem zjistila, že jsem si vzala maminčina chlapečka: Můj boj za vlastní hlas

„Proč jsi zase koupila jinou značku másla? Vždyť víš, že maminka používá jen to od Madety!“ ozvalo se z kuchyně sotva jsem položila tašku s nákupem na stůl. Stála jsem tam, v našem malém bytě na Žižkově, a v ruce mi zůstala plastová krabička másla, která byla zjevně špatná. Petr se na mě díval s výčitkou v očích, jako bych právě spáchala nějaký zločin.

„Petře, je to jen máslo…“ snažila jsem se zachovat klid, ale v hrudi mi bušilo srdce. Věděla jsem, že tohle není o másle. Bylo to o tom, že jeho maminka, paní Novotná, byla stále přítomná v každém našem rozhodnutí. Od svatby uběhly teprve tři měsíce a já měla pocit, že místo manželky jsem se stala vetřelcem v jejich symbióze.

Petr si povzdechl a vytáhl mobil. „Zavolám mamince, ona ti to vysvětlí.“

To byla poslední kapka. „Ne, Petře! Já už nechci, aby mi tvoje maminka vysvětlovala, jak mám žít! Chci mít taky nějaké slovo!“ vyhrkla jsem a slzy mi stékaly po tvářích.

Petr zůstal stát jako opařený. „Ale ona to myslí dobře…“

Dobře? Myslí to dobře, když mi každý týden kontroluje ledničku? Když nám do bytu nosí svoje záclony a povlečení, protože „ty tvoje nejsou dost bílé“? Když mi volá do práce a ptá se, jestli jsem nezapomněla koupit Petříkovi jeho oblíbené jogurty?

Vzpomínám si na naši svatbu v kostele sv. Ludmily. Byla jsem šťastná – nebo jsem si to aspoň myslela. Petr byl milý, pozorný, vždycky ochotný pomoct. Jenže už tehdy jsem měla pocit, že jeho matka je všude. Když jsme vybírali dort, rozhodla ona. Když jsme plánovali líbánky, rozhodla ona – „Petřík přece nesnáší moře, pojedete radši na Šumavu.“

Po svatbě se všechno jen zhoršilo. Každou neděli jsme museli na oběd k Novotným do paneláku na Proseku. Paní Novotná vařila svíčkovou a já musela chválit její knedlíky, i když byly tvrdé jako kámen. Když jsem jednou navrhla, že bych mohla uvařit já, Petr se na mě podíval jako na blázna: „Maminka by se urazila.“

Začala jsem se dusit. Každý den jsem se budila s pocitem úzkosti. V práci jsem byla podrážděná, doma nešťastná. Moje kamarádka Jana mi říkala: „Musíš si dupnout! Jinak tě ta tvoje tchyně převálcuje.“ Ale jak? Petr byl vždycky na její straně.

Jednoho večera jsme seděli u televize a Petr dostal zprávu od maminky: „Nezapomeň si vzít šálu, zítra má být zima.“ Podívala jsem se na něj a řekla: „Petře, kolik ti je let?“ On se jen usmál: „Maminka má prostě starost.“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Vítkově, abych si vyčistila hlavu. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně chci. Chtěla jsem rodinu – ale svoji rodinu, ne být třetím kolem u vozu v cizím vztahu matky a syna.

Jednou večer jsem našla odvahu a zavolala své mámě do Brna. „Mami, já už to nezvládám,“ rozplakala jsem se do telefonu.

„Musíš si stát za svým,“ řekla mi tiše. „Jinak tě ta ženská zničí.“

Nasbírala jsem odvahu a rozhodla se promluvit si s Petrem naplno. Seděli jsme u stolu a já mu řekla všechno – jak se cítím odstrčená, jak mě jeho matka dusí, jak potřebuji jeho podporu.

Petr byl nejdřív v šoku. „Ale vždyť maminka…“ začal.

„Ne! Já už nechci slyšet o tom, co chce tvoje maminka! Chci slyšet tebe! Co chceš ty? A co chci já?“

Bylo ticho. Petr poprvé nevěděl, co říct.

Dny plynuly a napětí doma by se dalo krájet. Paní Novotná volala častěji než dřív – jednou dokonce přišla neohlášeně a začala mi přerovnávat skříně. Ten den jsem ji poprvé požádala, aby odešla.

„Tohle je můj byt,“ řekla jsem jí tiše.

Odešla uražená a Petr byl celý večer naštvaný.

Začali jsme se hádat častěji. Petr byl rozpolcený mezi mnou a matkou. Já byla zoufalá – milovala jsem ho, ale nemohla jsem žít v tomhle trojúhelníku.

Jednoho dne přišla Jana s nápadem: „Co kdybyste šli na párovou terapii?“

Petr nejdřív odmítal – „To přece není tak vážné.“ Ale nakonec souhlasil.

Na terapii jsme poprvé otevřeně mluvili o všem – o jeho závislosti na matce, o mé potřebě samostatnosti. Terapeutka paní Dvořáková byla skvělá – pomohla nám pojmenovat věci pravými jmény.

Bylo to těžké období. Petr musel nastavit hranice své matce – poprvé v životě jí řekl ne. Bylo to bolestivé pro všechny.

Dnes je to rok od té doby. Náš vztah je jiný – lepší i horší zároveň. Stále bojujeme s tím, aby naše manželství bylo opravdu naše. Paní Novotná už tolik nezasahuje do našeho života, ale napětí mezi námi zůstává.

Někdy si říkám: Udělala bych něco jinak? Měla jsem odejít dřív? Nebo bojovat ještě víc?

Možná největší otázka je: Kolik ze sebe jsme ochotni obětovat pro lásku – a kde je hranice mezi kompromisem a ztrátou vlastní identity?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že má smysl bojovat za svůj hlas i za cenu konfliktu s rodinou?