Dva roky ticha: Příběh matky, která ztratila svého syna

„Mami, už sem nechoď. Nechci tě tu vidět.“ Jeho hlas byl pevný, chladný, cizí. Stála jsem na prahu jeho domu v Říčanech, v ruce tašku s domácím koláčem, který jsem pekla podle jeho oblíbeného receptu. Ale dveře se přede mnou zavřely a já zůstala stát na dešti, s koláčem v ruce a srdcem rozbitým na tisíc kousků.

Od té chvíle uplynuly dva roky. Dva roky, kdy jsem svého syna Tomáše neviděla, neslyšela jeho hlas, necítila jeho objetí. Vím, že žije – vidím ho na fotkách na Facebooku, jak se směje se svou ženou Lenkou a malou Eliškou. Ale pro mě je mrtvý. Nebo spíš – já jsem mrtvá pro něj.

Každý den si přehrávám v hlavě naše poslední hádky. „Tomáši, takhle se k rodině nechováš! Máš povinnosti! Nemůžeš jen tak odejít a nechat mě samotnou!“ křičela jsem tehdy, když mi oznámil, že se stěhuje s Lenkou do vlastního domu. „Mami, já už nejsem dítě! Chci žít svůj život!“ odpověděl mi zoufale. Ale já jsem ho neposlouchala. Měla jsem pocit, že vím všechno nejlíp – vždyť jsem ho vychovala sama po smrti jeho otce. Všechno bylo na mně: práce v nemocnici, domácnost, výchova. Musela jsem být přísná, jinak by to nešlo.

Jenže teď si říkám – nebyla jsem spíš tvrdá? Nechtěla jsem z něj mít dokonalého syna za každou cenu? Když byl malý, nikdy jsem ho nepochválila za dvojku z matematiky. „To je málo, Tomáši. Musíš víc zabrat.“ Když přišel domů později, čekal ho trest. Když měl první holku, zakázala jsem mu ji vídat, protože nebyla „dost dobrá“. Všechno jsem dělala pro jeho dobro – aspoň jsem si to myslela.

Teď sedím sama v panelákovém bytě na Jižním Městě a dívám se na fotku malého Tomáše na kole. Bylo mu pět let a smál se na celé kolo. Kde je ten kluk teď? Kde je ta radost?

Moje sestra Jana mi říká: „Musíš mu dát čas. On se ozve.“ Ale co když ne? Co když už je pozdě? Každý den píšu SMSky, které nikdy neodešlu: „Tomáši, chybíš mi.“ „Odpusť mi.“ „Můžu vidět Elišku?“ Ale pak si vzpomenu na jeho pohled – tvrdý, zklamaný – a smažu je.

Jednou za čas potkám Lenku v obchodě. Dívá se na mě skrz regály s mlékem a rychle uhne pohledem. Vím, že mě nemá ráda. Nikdy jsem ji nepřijala – byla příliš tichá, příliš obyčejná. Chtěla jsem pro Tomáše víc. Ale co když právě ona mu dala to, co já neuměla – klid a pochopení?

Minulý měsíc měla Eliška narozeniny. Připravila jsem jí balíček s panenkou a knížkou pohádek od Zdeňka Svěráka. Položila jsem ho před dveře jejich domu a zazvonila. Nikdo neotevřel. Za pár hodin jsem viděla na Facebooku fotku Elišky s dortem a nápisem: „Nejlepší den s rodinou.“ Já tam nebyla.

Někdy mám chuť zazvonit znovu a znovu, dokud mi Tomáš neotevře. Křičet na něj: „Jsem tvoje máma! Máš jen jednu!“ Ale pak si uvědomím, že bych tím všechno jen zhoršila.

Jednou večer mi volala Jana: „Musíš něco udělat. Nemůžeš čekat věčně.“ Rozhodla jsem se napsat Tomášovi dopis. Skutečný dopis, ne SMSku nebo e-mail. Seděla jsem u stolu do noci a psala: „Milý Tomáši, vím, že jsem ti ublížila. Byla jsem přísná a někdy nespravedlivá. Chtěla jsem tě ochránit před světem, ale možná jsem tě ochránila i před láskou ode mě. Moc mi chybíš. Prosím, ozvi se mi aspoň jednou.“

Dopis jsem poslala druhý den ráno. Čekala jsem týden, dva… Nic. Žádná odpověď.

Začala jsem chodit k psycholožce paní Dvořákové. „Musíte přijmout možnost, že váš syn potřebuje čas,“ říká mi klidně při každém sezení. „Ale co když už mě nikdy nechce vidět?“ ptám se zoufale.

Jednou večer mi přišla SMSka: „Mami, dostal jsem tvůj dopis. Potřebuju ještě čas.“ Nic víc. Ale pro mě to bylo jako světlo v tunelu.

Začala jsem přemýšlet o svém životě jinak. Přestala jsem kontrolovat Tomášův Facebook každou hodinu. Začala jsem chodit na keramiku do komunitního centra a poprvé po letech si našla kamarádku – paní Martu z vedlejšího vchodu.

Ale každý večer usínám s otázkou: Udělala bych dnes něco jinak? Byla bych lepší matka? A hlavně – mám ještě šanci napravit to, co jsem pokazila?

Možná nejsem jediná máma v Česku, která ztratila kontakt se svým dítětem kvůli vlastní tvrdosti nebo strachu o něj. Možná někdo z vás zažil něco podobného…

„Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat o vztah s dítětem za každou cenu? Nebo je lepší nechat čas plynout a doufat?“