Láska po šedesátce – Jak jsem se stala „naivní starou paní“ v očích svého syna

„Mami, ty ses snad zbláznila!“ křičel na mě Petr, když jsem mu poprvé řekla o Karlovi. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Vždycky jsem byla ta rozumná, ta, která všechno zvládne, ale teď jsem se cítila jako malá holka přistižená při něčem zakázaném. Petr stál naproti mně, ruce v bok, a jeho pohled byl tvrdý jako sklo. „Vždyť je ti přes šedesát! Co si o tobě lidi pomyslí?“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že se bojím vlastního syna. Ne jeho hněvu, ale toho, že mě odsoudí. Že mě už nebude mít rád. Karel byl první muž po smrti mého manžela, kterého jsem pustila k sobě blíž. Poznali jsme se v knihovně na přednášce o české literatuře. Smál se stejným věcem jako já a měl laskavé oči. Když mě pozval na kávu, připadala jsem si trapně – copak se tohle ještě sluší? Ale šla jsem. A pak znovu a znovu.

S Petrem jsme byli vždycky blízko. Po smrti jeho otce jsme drželi při sobě, on byl moje opora a já jeho. Ale teď, když jsem mu řekla o Karlovi, jako by mezi námi vyrostla zeď. „Mami, vždyť tě ten chlap jen využije! Chceš být za blázna? Co babička? Co sousedi?“ Jeho slova mě bolela víc než cokoliv jiného. Vždyť on by měl být ten, kdo mě podpoří.

Doma jsem seděla u okna a dívala se na šedé paneláky. V hlavě mi běžely Petrovy výčitky dokola. Karel mi psal zprávy – jemné, něžné, plné pochopení. „Myslím na tebe,“ stálo v jedné z nich. Chtěla jsem mu odepsat, ale bála jsem se, že tím všechno ještě zhorším.

Jednou večer mi Petr zavolal: „Mami, prosím tě, nech toho chlapa být. Děláš ze sebe naivní starou paní.“ V tu chvíli jsem se rozplakala nahlas. „Petře, já mám právo být šťastná! Celý život jsem žila pro tebe a tátu. Teď chci žít i pro sebe.“ Na druhém konci bylo ticho.

Začala jsem se Karlovi vyhýbat. Nechtěla jsem mu přidělávat starosti. Ale on to poznal. Jednou přišel ke mně domů s kyticí tulipánů a řekl: „Aleno, já tě mám rád takovou, jaká jsi. Nezáleží mi na tom, co si myslí tvůj syn nebo sousedi.“ Dívala jsem se na něj a cítila vděčnost i strach zároveň.

Jednoho dne mě pozval na výlet do Kutné Hory. Seděli jsme v kavárně u chrámu svaté Barbory a povídali si o životě. „Víš,“ řekl Karel tiše, „já taky nemám jednoduché vztahy s dětmi. Myslí si, že bych měl být sám a čekat na smrt.“ Rozesmála jsem se skrz slzy: „To je přesné! Jako bychom už neměli právo na radost.“

Po návratu domů mě čekala další hádka s Petrem. „Mami, lidi se ti smějí! Slyšel jsem to v obchodě.“ Už jsem neměla sílu vysvětlovat mu své pocity. „Petře,“ řekla jsem unaveně, „jestli mě máš rád, nech mě být šťastná.“ Odešel bez slova.

Začala jsem si všímat pohledů sousedek na chodbě. Jedna z nich, paní Novotná, mi jednou pošeptala: „Alenko, já vám fandím. Aspoň někdo má odvahu žít.“ Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem cítila podporu.

S Karlem jsme začali chodit do divadla, na výstavy i na procházky do Stromovky. Bylo mi s ním dobře – smáli jsme se spolu jako dva puberťáci. Ale pokaždé, když mi zazvonil telefon a viděla jsem Petrovo jméno, stáhl se mi žaludek.

Jednou večer přišel Petr nečekaně domů. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel. Pak řekl: „Mami, promiň mi to všechno. Já jen… mám strach, že tě někdo zraní.“ Chytila jsem ho za ruku: „Petře, život je krátký. Nechci ho promarnit čekáním na smrt.“

Od té doby už Petr nebyl tak odmítavý. Občas si s Karlem povídali o fotbale nebo politice – opatrně, ale přece jen spolu mluvili.

Nejtěžší bylo překonat vlastní strach z odsouzení – od syna i od okolí. Ale nakonec jsem pochopila, že štěstí si musím dovolit sama sobě.

Dneska už se nebojím říct: mám právo milovat i po šedesátce. A když se někdo posmívá nebo šeptá za zády? Už mě to tolik netrápí.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč je pro lidi tak těžké přijmout štěstí druhých? A kolik lidí kolem nás žije jen proto, aby splnili očekávání ostatních? Co byste udělali vy na mém místě?