Domov v jejich srdcích: Příběh matky, která dala vše pro své děti

„Mami, proč jsi tu nikdy nebyla, když jsme tě potřebovali?“ zněla mi v uších slova mé nejmladší dcery Kláry, když jsem poprvé po patnácti letech stála ve dveřích jejího nového bytu v Plzni. Její pohled byl tvrdý, oči plné výčitek. V tu chvíli jsem si uvědomila, že všechny ty roky strávené v cizině, všechny ty noční směny v hotelu ve Vídni a později v nemocnici v Mnichově, mi sice umožnily koupit každému z mých tří dětí byt, ale zároveň mě připravily o něco mnohem cennějšího – jejich dětství.

Když jsem před dvaceti lety odjížděla z našeho paneláku na Jižním Městě, slíbila jsem si, že se vrátím silnější a že jim zajistím lepší život. Můj muž Petr tehdy odešel za jinou a já zůstala sama se třemi malými dětmi. V Česku nebyla práce, která by nás uživila. Pamatuju si, jak jsem plakala na nádraží, když mi tehdy pětiletý Honza mával s plyšovým medvědem a Lucie se schovávala za jeho záda. Klára byla ještě v kočárku.

První roky byly peklo. Pracovala jsem jako pokojská, později jako zdravotní sestra. Každou korunu jsem posílala domů. Moje máma mi pomáhala s dětmi, ale často mi volala: „Jitko, děti tě potřebují. Peníze nejsou všechno.“ Já ale věděla své – bez peněz bychom neměli nic. Každý měsíc jsem si odškrtávala splátky na hypotéky: nejdřív byt pro Honzu v Praze, pak pro Lucii v Brně a nakonec pro Kláru v Plzni.

Jenže děti rostly a já u toho nebyla. Volali jsme si přes Skype, posílala jsem balíčky s čokoládou a oblečením. Ale když mi Lucie jednou řekla: „Mami, já už tě vlastně neznám,“ rozbrečela jsem se do polštáře v malém vídeňském podnájmu. V tu chvíli mi došlo, že jim dávám všechno kromě sebe.

Když jsem se konečně rozhodla vrátit domů, bylo mi padesát. Byty byly zaplacené, děti dospělé. Honza pracoval jako právník v Praze a měl už vlastní rodinu. Lucie učila na gymnáziu v Brně a Klára studovala medicínu v Plzni. Těšila jsem se na to, jak nás zase spojí společné večeře a smích u stolu. Místo toho mě čekalo ticho a chlad.

První návštěva u Honzy byla rozpačitá. Jeho žena Jana mě přijala zdvořile, ale odměřeně. Vnuk Matěj se mě bál – byla jsem pro něj cizí teta. Honza mi při víně řekl: „Mami, vážím si toho, co jsi pro nás udělala. Ale někdy mám pocit, že jsme ti byli spíš projektem než rodinou.“ Ta slova mě bodla do srdce.

U Lucie to nebylo lepší. Byt byl krásný, ale ona sama. „Mami, já už nevím, jak s tebou mluvit. Vždycky jsi byla jen hlas ve sluchátku nebo podpis pod složenkou.“ Seděla naproti mně a mezi námi byla propast let nevyřčených slov.

A pak přišla Klára. Ta jediná mě objala hned ve dveřích. Ale i ona měla své rány: „Mami, já tě miluju, ale někdy ti to nemůžu odpustit. Když jsem měla horečku a bála se tmy, byla jsi daleko.“

Začala jsem jezdit mezi Prahou, Brnem a Plzní jako bludný Holanďan. Snažila jsem se dohnat ztracený čas – vařila jsem svíčkovou podle rodinného receptu, chodila s Lucií na výstavy a s Klárou na procházky po nábřeží Radbuzy. Ale pořád jsem cítila odstup.

Jednou večer jsme seděli všichni u Honzy doma. Děti se pohádaly kvůli dědictví po babičce – kdo dostane chalupu na Šumavě? Honza chtěl investovat do oprav, Lucie trvala na tom, že by ji měli prodat a rozdělit peníze. Klára mlčela. Najednou se obrátili na mě: „Mami, rozhodni to ty! Ty jsi vždycky všechno řídila.“

Zůstala jsem sedět s hlavou v dlaních. „Já už nechci rozhodovat,“ řekla jsem tiše. „Celý život jsem rozhodovala za vás – kde budete bydlet, co budete mít k jídlu… Ale nikdy jsem se vás nezeptala, co opravdu chcete.“

V tu chvíli se rozhostilo ticho. Pak Lucie vstala a poprvé mě objala: „Mami, já chci jenom tebe.“ Honza se rozplakal a Klára mě vzala za ruku.

Od té doby jsme začali budovat vztahy znovu – pomalu a bolestivě. Učila jsem se být mámou dospělým dětem: naslouchat jim místo radit, být jim oporou místo generálem. Někdy to bolelo víc než všechny ty roky samoty v cizině.

Dnes už vím, že domov není byt ani dům – je to místo v srdci těch, které milujeme. A i když jsem svým dětem koupila střechu nad hlavou, skutečný domov jsme našli až tehdy, když jsme si navzájem odpustili.

Někdy si večer sednu ke stolu a ptám se sama sebe: Udělala bych to znovu stejně? Nebo bych raději byla chudší – ale blíž svým dětem? Co je podle vás důležitější: jistota nebo přítomnost?