Měsíc po narození dítěte: Když se všechno změnilo a já nevěděl, jak dál

„Jano, prosím tě, můžeš mi aspoň říct, co se děje?“ vyhrkl jsem hned ve dveřích, když jsem po dvanáctihodinové šichtě dorazil domů. Bylo ticho. Jen malý Matěj v postýlce tiše pobrukoval. Jana seděla na gauči, zírala do prázdna a v ruce svírala hrnek s už dávno studeným čajem. V bytě byl nepořádek, nádobí ve dřezu, plenky na stole. Ještě před měsícem by tohle nebylo možné. Jana byla vždycky ta, co všechno zvládala levou zadní – práce, domácnost, dokonce i naše hádky uměla urovnat s úsměvem.

Teď jsem měl pocit, že žiju s někým úplně cizím. „Jano?“ zkusil jsem to znovu a posadil se vedle ní. Ani se na mě nepodívala. „Promiň, já… já nevím,“ zašeptala nakonec. V tu chvíli jsem měl chuť něco rozbít. Ne na ni, ale na sebe. Proč tohle nedokážu vyřešit? Vždyť jsem chlap, mám rodinu zabezpečit. Ale co když to nestačí?

Začalo to nenápadně. Po porodu byla Jana unavená, což jsem chápal. Ale pak přišly dny, kdy nevstala z postele, kdy nechtěla jíst, kdy se na Matěje ani nepodívala. Já jsem ráno odcházel do práce a večer nacházel doma jen stín ženy, kterou jsem miloval. Sousedka paní Novotná mi jednou mezi dveřmi pošeptala: „Tomáši, ona potřebuje pomoc. To není jen únava.“ Jenže jak jí mám pomoct, když se mnou nemluví?

Jednou v noci jsem slyšel Janin pláč z koupelny. Seděl jsem na posteli a poslouchal její tiché vzlyky přes dveře. Chtěl jsem tam jít, obejmout ji, ale něco mě drželo zpátky. Strach? Bezradnost? Možná obojí. Ráno jsem našel v koupelně její deník. Nikdy bych do něj nenahlédl, ale tentokrát jsem to udělal. Bylo tam: „Nevím, jestli to zvládnu. Jsem špatná máma. Matěj by si zasloužil lepší.“

To mě zasáhlo jako rána pěstí. Vždyť Jana byla vždycky ta silná! Najednou jsem si uvědomil, že ji ztrácím a že to není jen o domácnosti nebo o dítěti. Je to něco hlubšího.

Začal jsem hledat informace na internetu. Poporodní deprese – slova, která mi do té doby nic neříkala. Četl jsem příběhy jiných rodin a zjistil, že v tom nejsme sami. Ale jak jí to říct? Jak ji přesvědčit, že potřebuje pomoc?

Jednoho večera jsem přišel domů dřív a našel Janu sedět u okna s Matějem v náručí. „Jano, pojďme si promluvit,“ začal jsem opatrně. „Já… já tě potřebuju zpátky. My tě potřebujeme.“

Podívala se na mě poprvé po týdnech přímo do očí. „Já už nevím, kdo jsem,“ zašeptala.

„Jsi moje žena a Matějova máma. A to stačí,“ řekl jsem a poprvé za dlouhou dobu ji objal.

Začali jsme spolu chodit k psycholožce paní Dvořákové na polikliniku na Proseku. První návštěva byla hrozná – Jana mlčela a já měl pocit, že všechno jen zhoršuju. Ale pomalu se věci začaly měnit. Naučil jsem se víc naslouchat a méně soudit. Přestal jsem čekat teplou večeři a uklizený byt a místo toho jsem začal vařit a uklízet sám.

Moje máma mi jednou řekla: „Tomáši, ženský to mají po porodu těžký. Musíš vydržet.“ Jenže vydržet bylo někdy skoro nemožné. Kamarádi v hospodě nechápali, proč nejdu na pivo: „Co blbneš? Vždyť ženská je doma!“ Jenže já věděl svoje.

Jednou večer jsme s Janou seděli u stolu a ona najednou řekla: „Děkuju ti.“ Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsem slyšel v jejím hlase naději.

Nebylo to jednoduché ani rychlé. Byly dny, kdy jsem chtěl všechno vzdát – práci, rodinu i sebe samotného. Ale pak jsem si vzpomněl na ten deník v koupelně a na to, jak moc Jana potřebuje vědět, že není sama.

Dnes je Matějovi půl roku a Jana se pomalu vrací zpátky k sobě – i když už nikdy nebude stejná jako dřív. A možná je to tak dobře.

Někdy večer sedím na balkoně paneláku a přemýšlím: Co kdybych tenkrát nezasáhl? Kolik mužů kolem mě prožívá totéž a bojí se o tom mluvit? Proč je pořád tak těžké přiznat si slabost – nejen u žen, ale i u nás chlapů?

Co byste udělali vy na mém místě? Máte odvahu mluvit o tom, co vás doma bolí?