Máma se vzdala dědictví pro tetu Elišku: Jak nás její oběť změnila

„To nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela její rozhodnutí. Seděla jsem v kuchyni u tchánů, kde jsme s manželem Petrem a naším malým synem Adamem už třetí rok bydleli v jednom pokoji. Můj mladší bratr Tomáš, kterému je teprve sedmnáct, spal na rozkládacím gauči v obýváku. Každý den jsem počítala koruny, abychom jednou mohli mít vlastní byt. A teď mi máma oznámila, že se vzdává dědictví po babičce – bytu na Vinohradech – ve prospěch své sestry Elišky.

„Jano, Eliška to potřebuje víc než my. Víš, jak žijí – čtyři v malém bytě na Žižkově, její syn Martin je pořád bez práce a vnučky nemají ani vlastní postel,“ vysvětlovala máma klidně, ale v očích jí hrály slzy.

„A my snad máme dost? Vždyť bys nám mohla pomoct! Tomáš potřebuje klid na učení, Adam už nemá kde si hrát a Petr je z toho všeho na nervy!“ vybuchla jsem. V tu chvíli jsem měla pocit, že máma myslí jen na druhé a na nás zapomíná.

Dny plynuly a dusno mezi mnou a mámou houstlo. Petr se mi snažil být oporou, ale i on byl zklamaný. „Tvoje máma je moc hodná, ale někdy až moc,“ povzdechl si jednou večer. Tomáš se tvářil, že ho to nezajímá, ale slyšela jsem ho v noci plakat do polštáře.

Jednoho dne přišla teta Eliška s Martinem k nám na návštěvu. Přinesli domácí koláč a Eliška mě objala tak pevně, až mi vyhrkly slzy. „Janičko, nevím, jak ti to mám říct… Tvoje maminka je anděl. Zachránila nám život. Já už nevěděla, co dál…“ rozplakala se.

Martin stál vedle ní a poprvé za dlouhou dobu vypadal klidně. „Díky tomu bytu můžeme začít znovu. Já mám konečně motivaci najít si práci. A holky budou mít svůj pokoj.“

V tu chvíli jsem poprvé pocítila něco jiného než vztek – stud a lítost. Uvědomila jsem si, že máma vždycky pomáhala všem kolem sebe, i když sama neměla nazbyt. Vzpomněla jsem si na dětství, kdy nám šila oblečení ze zbytků látek, aby mohla koupit nové boty Tomášovi. Nebo jak se vzdala dovolené u moře, abych mohla jet na jazykový kurz do Anglie.

Ale pořád mě tížila otázka: Co my? Kdy přijde řada na nás?

Jednoho večera jsem seděla s mámou u čaje a konečně sebrala odvahu zeptat se jí přímo: „Mami, proč jsi to udělala? Proč jsi nám nedala šanci začít znovu?“

Máma mě pohladila po ruce a podívala se mi do očí: „Janičko, já vím, že to teď vypadá nespravedlivě. Ale věř mi, že všechno má svůj čas. Vy jste silní – máte jeden druhého, máte zdraví a lásku. Eliška byla na dně. Až přijde tvoje chvíle, já tu budu stát za tebou.“

Začala jsem mámu víc chápat. Přestože jsme dál žili u tchánů a šetřili každou korunu, něco se změnilo. Teta Eliška nám začala vozit domácí marmelády a zeleninu ze zahrádky. Martin pomáhal Petrovi s opravami auta a jeho žena Jana hlídala občas Adama i Tomáše, když jsem měla směnu navíc v lékárně.

Jednou večer přišla teta Eliška s obálkou. „Tohle je pro vás,“ řekla tiše. Uvnitř bylo dvacet tisíc korun – první peníze z pronájmu pokoje v novém bytě. „Bez vás bychom to nikdy nezvládli,“ dodala.

Začali jsme se scházet častěji – společné večeře, výlety do lesa, oslavy narozenin. Najednou jsme nebyli dvě rodiny oddělené závistí a nepochopením, ale jedna velká rodina držící při sobě.

Tomáš udělal maturitu s vyznamenáním a dostal stipendium na vysokou školu v Brně. Petr dostal lepší práci a já jsem po letech našetřila dost na zálohu na malý byt v Modřanech.

Když jsme se stěhovali do vlastního bytu, máma stála ve dveřích s úsměvem a slzami v očích. „Vidíš, Janičko? Všechno dobré se vrací.“

Dnes už vím, že mámina oběť nebyla slabost ani zapomnění na vlastní děti. Byla to síla – síla rodiny držet při sobě i ve chvílích, kdy to bolí.

Někdy si večer sednu na balkon našeho nového bytu a přemýšlím: Udělala bych to samé jako máma? Dokázala bych dát přednost někomu jinému před vlastními dětmi? Co byste udělali vy?