Všechno jsem obětovala pro své děti, ale teď jsem sama

„Mami, já fakt nemám čas. Zavolám ti později, jo?“ ozvalo se z telefonu a než jsem stačila cokoli říct, spojení bylo přerušeno. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce mi bezmocně klesly do klína a v hrudi mě pálil známý pocit prázdnoty. Vždycky jsem si myslela, že až děti vyrostou, budu mít konečně čas na sebe. Jenže teď, když je byt tichý a prázdný, bych dala cokoli za to, abych slyšela jejich smích nebo hádky o to, kdo si vezme poslední jogurt z lednice.

Jmenuji se Alena Novotná a celý život jsem žila pro své děti – pro Tomáše a Kláru. Když byl Tomáš malý a měl astma, nespala jsem celé noci, abych hlídala jeho dech. Klára byla citlivá, často plakala kvůli maličkostem, a já ji utěšovala, i když jsem sama měla chuť brečet. Můj muž Petr pracoval dlouhé hodiny v autodílně a domů chodil unavený. Všechno kolem dětí bylo na mně. Přestala jsem chodit do práce, vzdala se svých koníčků i kamarádek. „Děti jsou přece to nejdůležitější,“ říkala jsem si.

Jenže čas běžel. Tomáš odešel na vysokou do Brna a Klára si našla přítele v Plzni. Najednou jsem měla volné večery – ale nevěděla jsem, co s nimi. Petr byl pořád v práci nebo v hospodě s kamarády. Když jsem se mu svěřila: „Péťo, mám pocit, že už nejsem nikomu potřebná,“ jen pokrčil rameny: „No tak si najdi nějakou zábavu. Vždyť jsi to chtěla.“

Ale já nevěděla jak. Všechno, co jsem kdy dělala, bylo pro děti. Každý den jsem jim vařila oblíbená jídla, připravovala svačiny do školy, prala jejich oblečení a poslouchala jejich starosti. Teď mi nezbylo nic než ticho a vzpomínky.

Jednou večer mi Klára zavolala: „Mami, promiň, že se neozývám. Máme toho s Honzou fakt hodně. A víš co? Asi se budeme stěhovat do Německa.“ Srdce mi pokleslo. „To je skvělé,“ odpověděla jsem tiše a snažila se potlačit slzy. „Jsem na tebe pyšná.“ Ale uvnitř mě to bolelo.

Začala jsem chodit po bytě a dívat se na staré fotky – Tomáš s rozbitým kolenem na dětském hřišti, Klára v kostýmu princezny na karnevalu. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy mě potřebovali. Teď už mě nepotřebuje nikdo.

Jednou v sobotu přijel Tomáš domů. Přinesl mi kytku a sedli jsme si ke kávě. „Mami, proč jsi pořád tak smutná?“ zeptal se najednou. „Vždyť máš konečně klid!“

„Tomáši,“ začala jsem opatrně, „já celý život žila pro vás dva. A teď mám pocit, že už nejsem součástí vašeho světa. Jako bych byla jen někdo na druhém konci telefonu.“ Tomáš se zamračil: „Ale to přece není pravda! Jen máme každý svůj život…“

„Já vím,“ přikývla jsem. „Ale víš, jaké to je? Každý den čekat na zprávu nebo zavolání? Přemýšlet, jestli vám nechybím tak jako vy mně?“

Tomáš chvíli mlčel a pak řekl: „Možná by sis měla najít něco svého. Třeba začít malovat nebo cestovat…“

Jenže jak začít žít pro sebe, když celý život žijete pro druhé?

Začala jsem chodit na procházky do parku a jednou jsem potkala sousedku Janu. „Aleno, pojď s námi na jógu!“ zvala mě vesele. Nechtělo se mi – připadala jsem si trapně mezi mladšími ženami v legínách – ale nakonec jsem šla. Po hodině jsme seděly s Janou na lavičce a povídaly si o dětech. „Víš,“ řekla mi Jana tiše, „já mám pocit úplně stejnej jako ty. Doma ticho, manžel pořád někde pryč… Někdy si připadám neviditelná.“ Najednou mi bylo o něco líp – nebyla jsem v tom sama.

Začaly jsme se scházet častěji – na kávu, do kina nebo jen tak na procházku. Pomalu jsem si zvykala na nový rytmus života bez dětí doma. Ale stejně mě občas přepadla vlna smutku – třeba když přišel Vánoční čas a já pekla cukroví jen pro dva.

Jednou večer jsme s Petrem seděli u televize a já mu řekla: „Péťo, myslíš, že jsme děti moc rozmazlili? Že jsme jim dali všechno a teď už nás nepotřebují?“ Petr jen mávl rukou: „To je normální. Tak to prostě chodí.“ Ale já cítila v srdci prázdné místo.

Nedávno mi Klára poslala fotku z Německa – usmívá se tam s Honzou před novým bytem. Pod fotkou stálo: „Díky za všechno, mami.“ Slzy mi tekly po tváři – štěstím i smutkem zároveň.

Možná je tohle úděl matek – dát všechno a pak zůstat stranou. Ale někdy si říkám: Nezapomněla jsem při tom všem dávat i sama sobě? A co když už je pozdě začít žít pro sebe?

Co myslíte vy? Je možné najít nový smysl života i po letech obětí pro rodinu? Nebo je samota prostě daň za mateřskou lásku?