Druhá mladost, kterou jsem nechtěla: Návrat dcery a vnučky pod jednu střechu

„Mami, já už to sama nezvládnu,“ slyšela jsem Markétin hlas ještě dřív, než jsem otevřela dveře. Stála tam, v jedné ruce tašku, v druhé spící Aničku. Bylo půl desáté večer, venku pršelo a já měla v ruce hrnek s čajem, připravená na klidný večer. Místo toho se mi život obrátil naruby během jediné minuty.

Markéta se rozešla s Petrem. Prý už to nešlo dál – hádky, dluhy, jeho nezájem o malou. Věděla jsem, že to není ideální vztah, ale doufala jsem, že to zvládnou. Teď stála přede mnou moje dcera, kterou jsem před dvaceti lety držela v náručí stejně jako ona teď Aničku. A já najednou cítila tu starou známou tíhu odpovědnosti, která mě kdysi málem zlomila.

„Můžeme tu zůstat? Aspoň na chvíli…“ Markéta se na mě dívala s očima plnýma slz a já věděla, že nemůžu říct ne. Ale někde hluboko uvnitř mě se ozval tichý křik: Proč zase já? Proč nemůžu mít konečně klid?

První týdny byly jako jízda na horské dráze. Anička plakala v noci, Markéta byla podrážděná a já se snažila být oporou. Ale místo vděku jsem často slyšela jen výčitky: „Mami, proč mi pořád radíš? Já nejsem dítě!“ nebo „Ty jsi nikdy nepochopila Petra!“ Každý den jsem si připomínala, že je to jen přechodné. Ale týdny se měnily v měsíce a já začala pochybovat.

Jednoho večera jsme seděly u stolu. Markéta mlčky koukala do mobilu a Anička si hrála s plyšákem pod stolem. „Markéto, co budeš dělat dál? Už sis hledala práci?“ zeptala jsem se opatrně. „Mami, nech mě být! Já mám dost starostí. Ty si myslíš, že je to tak jednoduchý?“ vyjela na mě. V tu chvíli jsem měla chuť odejít z vlastního bytu.

Začala jsem být unavená. V práci jsem byla podrážděná, kolegyně Alena si všimla, že nejsem ve své kůži. „Ivano, co se děje? Vypadáš jako duch.“ Jen jsem pokrčila rameny. Kdo by to pochopil? Všichni si myslí, že když máš dospělé děti, máš konečně čas na sebe. Ale já měla pocit, že začínám znovu od nuly.

Jednou v noci jsem nemohla spát. Slyšela jsem Markétu brečet v koupelně. Potichu jsem za ní přišla. „Markéto…“ Chvíli mlčela a pak šeptla: „Já už nevím, jak dál…“ Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době jsme byly zase matka a dcera, ne dvě cizí ženy pod jednou střechou.

Ale ráno bylo všechno zpátky při starém. Hádky o domácnost, o peníze, o výchovu Aničky. „Mami, ty jsi mě nikdy neposlouchala! Vždycky musí být po tvém!“ křičela Markéta jednoho dne tak hlasitě, že sousedka paní Novotná bouchala na zeď.

Začala jsem přemýšlet o tom, kde jsme udělaly chybu. Byla jsem moc přísná? Nebo moc měkká? Proč se ke mně Markéta vrací vždycky, když je nejhůř? A proč mám pocit, že místo dcery mám doma další dítě?

Jednoho dne přišla Markéta domů pozdě večer. Byla rozcuchaná a unavená. „Mami… dneska jsem byla na pohovoru. Možná mě vezmou do školky jako asistentku.“ Poprvé po dlouhé době jsem viděla v jejích očích jiskru naděje.

Začaly jsme spolu víc mluvit. O tom, jaké to bylo vychovávat ji sama po rozvodu s jejím otcem Tomášem. O tom, jaké to je být sama ve čtyřiceti pěti letech a snít o cestování nebo o tichých večerech s knihou. O tom, jak těžké je být matkou i babičkou zároveň.

Ale pořád to nebylo jednoduché. Každý den přinášel nové konflikty – Anička onemocněla a já musela zůstat doma z práce; Markéta byla naštvaná, že jí pomáhám „moc“; já byla naštvaná, že mi nikdo nepoděkuje.

Jednou večer jsme seděly u televize a Markéta najednou řekla: „Mami… já vím, že ti kazím život.“ Zaskočilo mě to. „Neříkej to,“ odpověděla jsem tiše. „Já jen… někdy bych chtěla mít pocit, že žiju i pro sebe.“

A tehdy mi došlo, že jsme obě uvězněné ve svých rolích – ona jako věčně bojující dcera a já jako matka, která neumí říct ne.

Dnes je to už skoro rok od jejich návratu. Markéta pracuje ve školce na půl úvazku a pomalu si hledá vlastní bydlení. Anička mi každý večer běží do náruče a šeptá: „Babičko, mám tě ráda.“ Někdy mám pocit štěstí – ale často i vyčerpání.

Každý večer si kladu otázku: Kde je hranice mezi láskou a sebeobětováním? A kdy přijde čas žít konečně svůj vlastní život?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné obětovat všechno pro rodinu – nebo máme právo myslet i na sebe?