Může láska znovu postavit most důvěry? Příběh Jany a Tomáše po zradě

„Jak jsi mi to mohl udělat?“ vyhrkla jsem, když jsem stála v předsíni našeho bytu na Vinohradech, v ruce svírala jeho telefon a na displeji svítila zpráva od Lucie. Byla jsem promočená, venku lilo jako z konve a já se třásla nejen zimou, ale hlavně vztekem a zklamáním. Tomáš stál proti mně, bledý, s očima sklopenýma k zemi. „Jano, prosím tě… já…“ začal koktat, ale já ho přerušila: „Neříkej mi, že to nic neznamenalo. To už jsem slyšela mockrát.“

V tu chvíli se mi před očima promítl celý náš společný život. Seznámili jsme se na festivalu v Karlových Varech před pěti lety. On byl ten vtipný kluk s rozcuchanými vlasy, co mě pozval na kávu do malé kavárny u řeky. Já byla ta holka z Prahy, co si myslela, že má všechno pod kontrolou. Po roce jsme se vzali – svatba na statku u Berouna byla jako z pohádky. Všichni nám záviděli, jak nám to klape. Ale teď jsem měla pocit, že všechno byla jen iluze.

„Jano, já tě miluju,“ šeptal Tomáš a udělal krok ke mně. Ustoupila jsem. „Miluješ mě? A proč jsi tedy spal s jinou?“ Zlomil se mu hlas: „Byla to chyba… byl jsem opilý… hádali jsme se tehdy kvůli penězům…“

Ano, hádali jsme se často. O hypotéku, o jeho práci v reklamní agentuře, kde trávil víc času než doma. O mé touze po dítěti, kterou on pořád odkládal. Ale nikdy mě nenapadlo, že by mě mohl zradit takhle.

Ten večer jsem odešla k mámě do Modřan. Seděly jsme spolu v kuchyni, ona mi vařila čaj a já brečela do polštáře jako malá holka. „Víš, Janičko,“ řekla tiše, „tvůj táta taky nebyl svatý. Ale odpustila jsem mu. Kvůli sobě i kvůli tobě.“

„Ale jak mám věřit někomu, kdo mě takhle zradil?“ ptala jsem se zoufale.

Dny plynuly v mlze bolesti a vzteku. Tomáš mi psal dlouhé zprávy, volal, prosil o setkání. Kamarádky mi radily: „Vykašli se na něj! Najdi si někoho lepšího.“ Jenže já ho pořád milovala. A nenáviděla zároveň.

Jednoho večera jsem seděla s kamarádkou Petrou v hospodě U Křížovníka. „Víš,“ řekla mi po třetím pivu, „moje máma taky odpustila tátovi nevěru. Ale nikdy už mu úplně nevěřila. Chceš takhle žít?“

To byla otázka, která mě pronásledovala celé týdny. Chci žít ve stínu pochybností? Nebo mám zahodit všechno krásné, co jsme spolu prožili?

Nakonec jsem souhlasila s tím, že se s Tomášem sejdu. Seděli jsme naproti sobě v naší oblíbené kavárně na Letné. On měl kruhy pod očima a vypadal zlomeně. „Jano,“ začal tiše, „vím, že jsem ti ublížil. Nechci tě ztratit. Udělám cokoliv… půjdu na terapii, změním práci… jen mi dej šanci.“

Dívala jsem se na něj a v hlavě mi vířily vzpomínky – jak jsme spolu jezdili na kolech po Šumavě, jak mě držel za ruku při pohřbu mé babičky, jak jsme plánovali budoucnost.

„Nevím, jestli ti ještě někdy dokážu věřit,“ řekla jsem upřímně.

„Já to chápu,“ odpověděl zlomeně. „Ale chci bojovat.“

Začali jsme chodit na párovou terapii k paní doktorce Novotné na Smíchově. První sezení bylo hrozné – oba jsme brečeli a hádali se před cizím člověkem. Ale postupně jsme začali mluvit o věcech, které jsme roky zametali pod koberec: o strachu z budoucnosti, o tlaku rodiny, o pocitu osamělosti i ve dvou.

Moje máma mi často volala: „Janičko, jsi statečná.“ Táta jen mlčky pokyvoval hlavou a jednou mi řekl: „Chlapi jsou někdy pitomci. Ale když miluješ…“

Byly dny, kdy jsem měla chuť všechno vzdát. Když jsem viděla Tomáše psát zprávu kolegyni nebo když přišel pozdě domů a já cítila ten starý strach. Ale byly i dny, kdy jsem cítila naději – když jsme spolu šli do kina nebo když mě objal a já cítila jeho upřímnou lítost.

Jednou večer jsme seděli na balkoně a dívali se na Prahu zalitou světly. Tomáš mě vzal za ruku: „Jano, nikdy ti to nevynahradím. Ale chci být lepší.“

Nevím, jestli mu někdy úplně odpustím. Ale vím jedno – láska není pohádka. Je to boj o důvěru každý den.

A tak se ptám vás: Myslíte si, že je možné znovu věřit po zradě? Má smysl bojovat za vztah i přes bolest? Co byste udělali vy na mém místě?