Víra v temnotě: Příběh Jany a její boj s rakovinou

„Jano, musíme si promluvit.“ Hlas mého manžela Petra zněl tiše, skoro až zlomeně. Seděla jsem na posteli v našem malém bytě na Žižkově, v ruce svírala papírek s výsledky biopsie. Slova doktora mi stále zněla v uších: „Je to zhoubné.“ V tu chvíli jsem měla pocit, že se svět zastavil. Petr si ke mně přisedl a objal mě. „Společně to zvládneme,“ zašeptal, ale v jeho očích jsem viděla strach, který se snažil skrýt.

První dny byly jako v mlze. Maminka mi volala každý večer a ptala se, jestli něco nepotřebuji. Bratr Tomáš přijel z Brna a přivezl mi oblíbené koláče od babičky. Ale já jsem jen seděla u okna a sledovala tramvaje, jak projíždějí kolem. V hlavě mi běžely otázky: Proč já? Co když to nezvládnu? Co bude s Petrem?

Chemoterapie začala rychle. První návštěva onkologie v Motole byla jako zlý sen. V čekárně seděly ženy bez vlasů, některé plakaly, jiné se smály, jako by se nic nedělo. Sestřička mě vzala za ruku a řekla: „Nebojte se, Jano, jste silná.“ Ale já jsem si tak vůbec nepřipadala.

Po první dávce mi bylo zle jako nikdy předtím. Petr mi držel vlasy, když jsem zvracela do záchodu. „To přejde,“ utěšoval mě, ale já jsem mu nevěřila. V noci jsem nemohla spát, modlila jsem se potichu: „Bože, dej mi sílu.“ Nikdy jsem nebyla moc věřící, ale najednou jsem potřebovala věřit, že někdo nade mnou bdí.

Jednou večer přišla maminka s růžencem a položila mi ho do dlaně. „Pomáhá mi to,“ řekla tiše. Držela jsem ho v ruce a cítila zvláštní klid. Petr začal chodit se mnou do kostela na Karlínské náměstí. Seděli jsme vzadu, drželi se za ruce a poslouchali varhany. Najednou jsme nebyli sami.

Ale nebylo to jen o víře. Byly tu i hádky. Petr byl unavený z práce, já byla podrážděná z léků. Jednou jsme se pohádali kvůli tomu, že zapomněl koupit mléko. „Myslíš jen na sebe!“ vyjela jsem na něj. On práskl dveřmi a odešel na několik hodin ven. Když se vrátil, sedl si ke mně na postel a rozplakal se. „Bojím se o tebe,“ přiznal poprvé nahlas.

Začala jsem chodit na skupinová setkání pacientek s rakovinou. Tam jsem poznala Alenu, která už měla za sebou dvě operace a pořád se smála. „Musíš si najít něco, co tě bude držet nad vodou,“ poradila mi. Začala jsem psát deník – každý den pár vět o tom, co cítím. Pomáhalo mi to víc než prášky na spaní.

Jednoho dne přišla špatná zpráva – léčba nezabírala tak rychle, jak lékaři doufali. Cítila jsem zoufalství a chtěla to vzdát. Petr mě objal a řekl: „Jano, kdybys to byla ty na mém místě, taky bys mě neopustila.“ Tyhle slova mě zasáhla víc než cokoliv jiného.

Začali jsme spolu chodit na procházky do Stromovky, i když jsem byla slabá a musela často odpočívat na lavičce. Povídali jsme si o všem možném – o tom, jak jsme se poznali na studentské koleji v Olomouci, o našich snech i strachu z budoucnosti.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Petr vytáhl starý fotoaparát. „Pojďme si udělat fotky na památku,“ navrhl. Smála jsem se přes slzy a nechala se fotit s šátkem na hlavě i bez něj. Ty fotky mám dodnes schované v šuplíku.

Postupně jsem začala nacházet sílu v maličkostech – v chuti čerstvého chleba od pekaře na rohu, v úsměvu sousedky paní Novotné, která mi nosila domácí polévku, v modlitbě před spaním i v Petrově pevném objetí.

Po půl roce přišla konečně dobrá zpráva – nádor se zmenšil natolik, že mohu podstoupit operaci. Plakala jsem štěstím i strachem zároveň. Petr byl u mě celou dobu – držel mě za ruku před sálem i po probuzení z narkózy.

Dnes už mám léčbu za sebou a vlasy mi pomalu dorůstají. Vím, že nic nebude jako dřív – ale možná je to dobře. Naučila jsem se vážit si každého dne, každé chvíle s těmi, které miluji.

Někdy si večer sednu k oknu a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím: Proč právě já? Ale pak si řeknu – možná proto, abych pochopila, jak je život křehký a jak moc záleží na tom, koho máme po svém boku.

Co byste dělali vy na mém místě? Máte někoho, kdo by vás podržel v nejtěžších chvílích?