„Nech to na mně, synu,“ trval na svém můj otec, zatímco můj manžel zůstal stranou

Až do svých čtyř let jsem si myslela, že se jmenuji „Sladký hrášek“. Můj otec mě tak oslovoval od chvíle, kdy jsem se narodila. Byla to přezdívka, která mě obklopovala teplem a bezpečím, neustálá připomínka jeho lásky. Ale jak jsem rostla, svět kolem mě se rozšiřoval a s ním i mé pochopení složité povahy mého otce.

Můj otec byl mužem tradice. Věřil v role a povinnosti jasně definované podle pohlaví. To se stalo zjevné, když jsem mu představila svého manžela, Tomáše. Tomáš byl jemná duše, ochotný pomoci a učit se, ale můj otec ho viděl jako vetřelce ve svém království.

Každé léto se naše rodina scházela na grilování u rodičů. Byla to tradice, na kterou byl můj otec velmi hrdý. Gril byl jeho trůnem a vládl nad ním železnou špachtlí. Když Tomáš nabídl pomoc s grilováním, můj otec ho odmítl mávnutím ruky a řekl: „Nech to na mně, synu.“

Tomáš ustoupil, jeho tvář byla směsicí zmatení a zranění. Chtěl být součástí rodiny, podílet se na odpovědnostech a radostech těchto setkání. Ale můj otec jeho nabídku viděl jako výzvu své autoritě.

Jak roky plynuly, napětí mezi nimi rostlo. Můj otec dělal poznámky o Tomášově nedostatku „mužských“ dovedností a zpochybňoval jeho schopnost zabezpečit a chránit. Jako by neviděl laskavost a sílu v Tomášově jemné povaze.

Ocitala jsem se uprostřed, rozpolcená mezi dvěma muži, které jsem milovala nejvíc na světě. Snažila jsem se překlenout propast, vysvětlit otci, že časy se změnily a že Tomášův způsob bytí mužem je stejně platný jako jeho vlastní. Ale má slova padala na hluché uši.

Poslední kapkou bylo jedno letní večer, když Tomáš znovu nabídl pomoc s grilováním. Můj otec vybuchl: „Řekl jsem, že to zvládnu! Proč nejdeš dovnitř a nepomůžeš s nádobím?“ Slova visela ve vzduchu jako temný mrak.

Tomášova tvář zvadla a beze slova se otočil pryč. Té noci, když jsme jeli domů v tichu, jsem si uvědomila, že mezi nimi něco prasklo a možná už to nikdy nepůjde spravit.

Neschopnost mého otce přijmout Tomáše takového, jaký je, nakonec vytvořila trhlinu, kterou nešlo zacelit. Naše rodinná setkání se stala méně častými a když už k nim došlo, panovalo nevyřčené napětí jako kouř z neudržovaného ohně.

Svého otce jsem stále milovala, ale nemohla jsem ignorovat bolest, kterou jeho tvrdohlavost způsobila. Přezdívka „Sladký hrášek“ už nepůsobila jako odznak cti; byla připomínkou propasti, která mezi námi vyrostla.