Můj muž skrblík: Může láska přežít, když peníze jsou důležitější než city?

„Jano, opravdu potřebuješ tu novou bundu? Vždyť ta stará je ještě dobrá!“ ozvalo se z kuchyně, kde Pavel seděl u stolu, obklopený účtenkami a kalkulačkou. Jeho hlas byl klidný, ale já v něm slyšela tu známou výčitku. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, rozbít talíř nebo prostě utéct. Ale místo toho jsem jen tiše zavřela dveře ložnice a opřela se o ně zády. Slzy mi stékaly po tvářích.

Pavel byl vždycky šetrný, to jsem věděla už na začátku. Ale tehdy mi to připadalo roztomilé – jak pečlivě plánoval rozpočet na naši první dovolenou do Krkonoš, jak mi s úsměvem vysvětloval, proč je lepší koupit máslo v akci. Jenže časem se jeho šetrnost změnila v posedlost. Každý nákup byl předmětem dlouhé debaty, každé utracené dvě stovky důvodem k hádce.

Jednou jsem přišla domů z práce unavená a hladová. V lednici byla jen půlka sýra a pár vajec. „Pavle, proč jsi nekoupil chleba?“ zeptala jsem se. „Byl drahý, počkáme na víkend, to bývají slevy,“ odpověděl bez mrknutí oka. V tu chvíli jsem si připadala jako dítě, které prosí rodiče o kapesné.

Nejhorší bylo, když jsme měli jít na svatbu mé nejlepší kamarádky Lenky. Chtěla jsem si koupit nové šaty – jednou za rok, proboha! Pavel mi řekl: „Vždyť máš ty modré z loňska, nikdo si toho nevšimne.“ A já je opravdu oblékla, ale celý večer jsem se cítila trapně a nepatřičně.

Naše hádky byly čím dál častější. „Pavle, proč nemůžeme jet letos k moři? Vždyť jsme tam nebyli už pět let!“ vyčítala jsem mu jednoho večera. „Protože je to zbytečné vyhazování peněz! Máme krásnou chalupu na Vysočině,“ odpověděl a dál si zapisoval výdaje do svého sešitu.

Začala jsem se cítit jako vězeň ve vlastním domě. Každý můj sen byl okamžitě rozpočítán na koruny a haléře. Když jsem chtěla jít s kolegyněmi na kávu, musela jsem Pavlovi vysvětlovat, proč je to důležité. Když jsem chtěla koupit synovi nový batoh do školy, musela jsem nejdřív najít nejlevnější variantu na internetu.

Jednoho dne jsem našla v šuplíku starý dopis od své maminky. Psala mi v něm: „Janičko, nezapomeň žít podle svého srdce.“ Rozplakala jsem se. Kdy naposledy jsem dělala něco jen pro sebe? Kdy naposledy jsem byla opravdu šťastná?

Začala jsem o tom mluvit s kamarádkami. „Jano, tohle není normální,“ řekla mi jednou Petra u vína. „Máš právo na radost, na vlastní sny.“ Ale já měla strach. Co když bez Pavla nezvládnu zaplatit nájem? Co když mě bude litovat celá rodina?

Jednoho večera jsme seděli u stolu a já už to nevydržela. „Pavle, myslíš si, že peníze jsou důležitější než já?“ zeptala jsem se tiše. Zvedl oči od novin a chvíli mlčel. „Nejde o to, že bych tě neměl rád… Jen chci mít jistotu, že budeme mít vždycky dost.“

„Ale za jakou cenu?“ vyhrkla jsem zoufale. „Nežiju, jen přežívám! Chci si občas něco dopřát, chci mít pocit, že na mně záleží!“

Pavel se zamračil. „To přeháníš. Lidé mají mnohem méně a jsou šťastní.“

„Ale já nejsem ti lidé! Já jsem tvoje žena!“ vykřikla jsem a rozplakala se přímo před ním.

Ten večer jsme spolu nemluvili. Druhý den ráno mi Pavel položil na stůl pětistovku. „Kup si něco hezkého,“ řekl suše a odešel do práce. Ta bankovka mě pálila v ruce jako žhavé uhlíky.

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Byla to myšlenka děsivá i osvobozující zároveň. Měla bych konečně svobodu? Nebo bych jen přišla o všechno?

Jednou večer přišel syn Tomáš domů smutný. „Mami, proč nemůžu chodit na fotbal jako ostatní kluci?“ zeptal se tiše. V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o mě – že i Tomáš trpí Pavlovou posedlostí šetřením.

Začala jsem hledat práci na částečný úvazek navíc, abych mohla Tomášovi zaplatit fotbalový kroužek a sobě občas kávu s kamarádkami. Pavel byl proti: „Zbytečně se honíš za penězi.“ Ale já už věděla své.

Jednoho dne jsem Pavlovi oznámila: „Pokud se nic nezmění, odejdu.“ Poprvé vypadal opravdu vyděšeně. Začal chodit na terapii a snažil se pochopit, proč má takový strach z utrácení.

Nevím, jestli naše manželství přežije. Ale poprvé po letech mám pocit, že žiju podle svého srdce – i když je to těžké a bolí to.

Někdy si říkám: Je možné milovat někoho, kdo miluje víc své úspory než vás? Co byste dělali vy na mém místě?